Sicilian blood ✓

33. kapitola

O dva měsíce později

𝒟𝑒𝓃 𝓈𝓋𝒶𝓉𝒷𝓎 - - 1. 𝒸̌𝒶́𝓈𝓉

FABRIZIO

,,Jaké máte z dnešního dne pocity, paní Montonieriová?" zeptal jsem s úsměvem na rtech mé dnešní krásné nastávající do telefonu, u čehož  jsem se procházel venku po hotelovém komplexu a kouřil z šíleného stresu už několikátou cigaretu za sebou.

,,Pořád si nemohu zvyknout na to nové příjmení." zasmála se do telefonu Audenzia.

,,No tak si na něj rychle zvykej, protože za hodinu toto příjmení  bude už tvé do konce života."

,,Oh, až do konce?" zachichotala se roztomile.

,,Chceš z toho snad ještě vycouvat, drahá?" uchechtl jsem se.

,,V žádném případě. Na tenhle den jsem čekala celý život." řekla šťastně a já se nad tím musel pouze široce usmát. Její radost totiž měla vliv i na mě. Dělala mě šťastným jako žádná jiná osoba.

Nikdy jsem nepředpokládal, že se budu někdy ženit z vlastní vůle a budu na svatbu tak nedočkavý jako teď. Kvůli té radosti, že už konečně bude mou a nebudeme mít za sebou už žádný dozor, jsem dokonce ani pořádně nespal.

,,Jak probíhají přípravy?" vyzvídal jsem.

,,Skvěle. Claudia mi teď akorát pomáhá s oblékáním šatů. Jsou mi trochu volné, tak mi je utahuje."

,,Věřím, že v nich budeš vypadat nádherně."

,,Přestaň, červenám se." opět to její roztomilé zachichotání.

,,To byl taky účel, drahá." ušklíbl jsem se.

,,Fabrizio, nezdržuj se! Za hodinu máme být v kostele a ty ještě nejsi oblečený!" vyrušil mě náhle křik otce z balkónu.

,,Už jdu, prosím tě." zavolal jsem na něj.

,,To byl pan Fantino?" zaregistrovala hned pobaveně Audenzia v telefonu.

,,Jo, je ze všeho vyplašený. Bojí se, že nic nestihneme." protočil jsem očima.

,,Raději by ses měl jít už chystat, nebo vážně nic nestihneš. Mě ještě čeká líčení."

,,Doufám, že tě nezmalují jako omalovánku." zasmál jsem se.

,,Magore, líčení ke svatbě patří." řekla mi se smíchem.

,,Já vím, ale já chci, abys vypadala decentně. S hodně make-upem se mi prostě nelíbíš, ubírá ti tvou přírodní krásu." vyjasnil jsem.

,,Neboj se, bude se ti to líbit. Už musím končit, chci všechno stihnout. Zavolej mi kdyžtak za půl hodiny, dobře?"

,,Dobře, pozdravuj ode mě Claudii."

,,A ty zas ode mě otce. Měj se a jdi se už nachystat taky."

,,Rozkaz!" uchechtl jsem se, načež jsem ukončil hovor a vrátil se do hotelového pokoje za otcem, který už byl hotový s celkovou vizáží dřív než já.

,,No konečně jsi tady! Dej mi ten telefon, kterej tě rozptyluje, a jdi se už obléct! Hodiny ubíhají!" vytrhl mi hned mezi dveřmi otec telefon z ruky, načež mě vtáhl dovnitř našeho pokoje a rukou mi naznačil, ať se jdu obléct do koupelny.

,,Kam se vůbec poděl Thomasso a Giulietta? Oni už snad šli napřed?" zavolal jsem na otce mezitím, co jsem si zakasoval svou bílou košili do černých svatebních kalhot, sahajíc po paty mých černých šněrovacích bot.

,,Giulietta dostala zase těhotenský chutě, tak se s ní šel Thomasso někam najíst."

,,Bože...Snad nezapomenou a dorazí na mou svatbu včas." uchechtl jsem se a rychle si začal dopínat zbylé knoflíky od košile, poněvadž jsem ji měl celou rozepnutou.

,,O to se neboj. Ty se teď hlavně rychle dej dohromady."

,,Vždyť máme krásnej čas, otče. V klidu. Všechno bude okay."

,,Já ti dám okay! Dělej a neremcej! Musíme tam být přesně na čas!" zvýšil až už hlas. Já to raději tedy dál nekomentoval a dal jsem se do příprav. Oblékl jsem si černý sako, zavázal kravatu tentýž barvy, učesal se a pečlivě nageloval vlasy...Byl jsem se vším hotový celkem rychle.

,,To už jsi hotov?" nechtěl tomu věřit otec, že jsem to stihl tak rychle.

,,No ano, co bys na mě chtěl ještě vylepšovat?" uchechtl jsem se a narovnal si sako.

,,Nic, jen že většinou ti to trvá strašně dlouho."  zamumlal a začal chodit s rukama za zády okolo mě, přičemž si prohlížel každý detail mě samotného. ,,Vypadáš úžasně. Dnešní den budeš mezi všemi muži zářit." oznámil mi, co už jsem dávno věděl.