Sicilian blood ✓

52. kapitola

FABRIZIO

,,Pánové, asi víte, proč jsem si vás sem oba zavolal, že?" s Thomassem jsme to otci jen odkývali a na jeho příkaz kývnutím hlavy se posadili do kožených tmavých křesel v jeho pracovně, zatímco on za námi zamkl dveře, aby nás ženský nemusely slyšet, a posadil se pak naproti nám za svůj stůl z ebenového dřeva.

,,Než začneš nadávat, chtěl bych říct, že Fabrizio konal v sebeobraně." ujal se slova Thomasso. Já hodlal mlčet. Tvářil jsem se neutrálně a nejevil žádné výčitky či emoce. Nehodlal jsem se o včerejšku bavit, protože když jsem na to jen byť na vteřinu pomyslel, krev ve mně vřela. Pořád jsem musel mít před očima scénku s Audenzií a tím bastardem, jenž se ji chtěl pokusit znásilnit téměř před mýma očima...Proklínal jsem každou posranou minutu, že jsem ji do Nocturna včera vzal s sebou a vystavil ji tak nebezpečí.

,,Tak v sebeobraně říkáš, Thomasso?" uchechtl se  hořce otec, čímž mě vyvedl z myšlenek. ,,Sebeobrana a útok je velký rozdíl!" dodal, přičemž si položil ruce na stůl a propletl je v jednu pěst.

,,Otče, i když nikdy u Fabrizia nestojím, teď u něj stát musím! To, co udělal, bych já udělal taky! Nemůžeš mu to dávat za zlé! Chránil jen čest svojí ženy!" zvýšil na otce Thomasso hlas. To bylo snad poprvé, že na něj zvýšil hlas. Nepoznával jsem se ho.

,,To co se včera stalo a co jsi udělal výhradně ty, Fabrizio, nám teď zajistilo nůž u krku, jsi si toho vědom?" naprosto ignoroval Thomassova slova a a zaměřil se pouze na mě.

,,A co jsem měl podle tebe dělat? Nechat ho, aby mi znásilnil ženu, a já se na to měl dívat?!" neovládl jsem se už a zařval.

,,Takže podle tebe je to, co jsi udělal, správný?! Jsi si do prdele vědom, že teď už nám Gamboneovi nedají pokoj?! Půjdou po nás všech, a to jen díky tobě, protože jsi postřelil Cabbrielliho!" zařval na mě otec, přičemž dlaněmi třískl silně do svého stolu.

,,Já se Maurizia ani jeho otce nebojím!" zařval jsem.

,,Měl by ses bát, Fabrizio! Nevíš, čeho všeho jsou schopný! Jsou to mafiáni, do hajzlu! Můžou nás během jednoho dne všechny oddělat!"

,,Jsme mocnější než oni, to oni by se měli bát nás!" třískl jsem už dlaní do stolu vytočeně i já. ,,Nehodlám tu jen tak sedět a čekat, až zaútočí! Budu bojovat a jestli ty nebudeš stát při mně, tak fajn, jak chceš, ale já jim už nedovolím, aby se pokusili ublížit někomu z nás!" stoupl jsem si a zamířil ke dveřím, kde postávali otcovi bodyguardi.

,,Fabrizio, přestaň si hrát na ochránce, protože svým chováním akorát působíš víc škody než užitku!" přešel ke mně otec, chytl mě za rameno a prudce otočil čelem k sobě. ,,Musíš s Audenzií co nejdřív vypadnout z Itálie, vezmi ji někam do exotiky, zůstaňte krytí někde aspoň rok nebo dva roky, než se celá tahle událost vyřeší. Když tady zůstanete,-"

,,Nikam prchat nebudu!" přerušil jsem ho. ,,Ochráním Audenzii i jiným způsobem, než se s ní někde ukrývat! Neoddělím ji od rodné země a rodiny." dodal jsem, přičemž jsem shodil otcovu ruku ze svého ramene a kývl hlavou na Thomassa, aby mě následoval pryč.

,,Ty si vůbec neuvědomuješ, jakému riziku jsi Audenzii svým pitomým chováním včera vystavil?! Víš, že jako první teď půjdou po ní, jsi si toho zatraceně vědom?! Udělají ji přesně to, na co nechceš ani v nejhorších chvílích pomyslet!" zatahal se otec rozčíleně za své prošedivělé vlasy.

,,To nikdy nedovolím, protože já nejsem jako ty, otče!" zařval jsem mu do obličeje, přičemž jsem se k němu sklonil, aby naše hlavy byly ve stejný výšce. ,,Nikdy bych nedovolil, aby se Audenzii stalo to, co jsi dopustil ty, aby se stalo mojí matce! Kdybys byl chlap, jak se patří, ochránil bys ji a ona by teď byla mezi živými!" dodal jsem, u čehož jsem ucítil, jak mě v očích zaštípaly slzy.

,,Jak si dovoluješ se mnou takhle mluvit?!" strčil mě silou ke zdi a napřáhl ke mně ruku.

,,Bál ses mafie víc než o život vlastní ženy! Jen si konečně přiznej, že jsi byl k ničemu!" odstrčil jsem ho od sebe, načež jsem odstrčil i jeho bodyguardy ode dveří a vyšel z jeho pracovny, míříc za Audenzií do ložnice, kde s ní byla Giulietta, utěšujíc její rozhozenou psychiku ze včerejška. Bez zaklepání jsem vešel dovnitř a hlavou hned pokynul Giuliettě, aby nás nechala o samotě.  Jakmile odešla a zavřela za sebou dveře, posadil jsem se na kraj postele, kde se nacházela Audenzia, sedíc se skrčenýma nohama u těla a hlavou natočenou k balkónu.

Po tom včerejším incidentu a za dnešní celý den jsme spolu neprohodili ani jedno slovo. Dokonce jsme spolu ani nesdíleli stejnou loži. Já spal v pokoji pro hosty a ona tady...Byla tu zavřená v ložnici celý den a nehodlala odsud vylézt. Nevěděl jsem, jestli je to kvůli vzteku na mě nebo kvůli tomu incidentu s Gamboneovými. Nechtěl jsem se raději ptát...

,,Audenzie, můžeš se na mě podívat?" zeptal jsem se ji a opatrně ji položil ruku na rameno. ,,Nebo chceš, abych odešel?"

,,Nikam neodcházej....Prosím." špitla, načež se mi přitiskla k tělu a zabořila mi hlavu do hrudi. Sice jsem takovou reakci nečekal ani při nejmenším, ale byl jsem šíleně vděčný za to, že už se na mě nezlobí.

,,Už nikdy tě nenechám samotnou, nikdy už nedovolím, aby jsi byla v nebezpečí. Dej mi prosím šanci, to napravit." zašeptal jsem, přičemž jsem ji konejšivě hladil po vlasech a tiskl ji k sobě co nejvíc.

,,Proč jsi včera na toho může mířil pistolí, Fabrizio? Nezabils ho doufám, když jsem odešla, že ne?" vzlykla a odtáhla se ode mě, aby mi mohla hledět do očí.

,,Nezabil jsem ho, nejsem vrah, jen jsem mu tím udělil výstrahu, aby se už neopovážil to nikdy znovu dělat. Nemusíš se už ničeho bát. Vše už bude tak, jak má být." vzal jsem její obličej do svých dlaní a políbil ji na čelo.