Sicilian blood ✓

29. kapitola

FABRIZIO

Zatímco otec s už lépe cítícím se Thomassem na balkóně popíjel espresso a kecal o životě, já se ani na minutu nezastavil. Umyl jsem se důkladně, oholil si intimní partie, vyfoukal vlasy fénem do úplné suchosti, oblékl se hezky...Nemohl jsem si totiž dovolit jít ven zanedbaný, a už vůbec ne za Audenzií. Byla u mě už zvyklá na to, že vypadám vždy dobře, tak proč si tu u ní zbytečně teď pokazit? Navíc teď už jsem se stal jejím oficiálním snoubencem, nemohl jsem ji udělat ostudu.

Oblékl jsem si proto vše značkové. Dnes jsem se rozhodl pro vše ve značce Dolce & Gabbana.
Jako outfit jsem zvolil černé volnější kalhoty s černým páskem, černý šněrovací boty, volnější košili ležérnějšího materiálu v modré barvě, kterou jsem si na dva knoflíky rozepl, vyhrnul u ní rukávy a zakasal si ji do kalhot. Na nos jsem si nasadil černý sluneční brýle, abych se vyhnul příliš svítícímu slunci venku, dále se ještě na závěr navonil svou oblíbenou kolínskou a mohl jsem vyrazit.

,,Vy tady tlacháte jak ženský. Zůstanete tady nebo jdete ven se mnou? Já už jsem hotový, tak není na co čekat." vešel jsem na balkón za otcem a bratrem zrovna, když si otec zapaloval cigaretu a Thomasso něco zažraně ťukal prsty do svého telefonu.

,,Jen klidně jdi bez nás. My vyrazíme asi tak za hodinu, co Thomasso?" houkl na bratra, jenž díky tomu hned zpozorněl a nechal textování na telefonu stranou.

,,Jojo. Sejdeme se třeba pak v Il paradiso di Romolo?" navrhl mi Thomasso.

,,Klidně, mně je to fuk." mykl jsem nad tím rameny a prohrábl si vlasy.

,,Jdeš teda teď ke Cavallarovým?" zeptal se me otec. Jen jsem na to přikývl a chtěl jít už pryč, jenže otec se mnou v konverzaci ještě neskončil. ,,Počkej ještě, Fabrizio! Až budeš s Audenzií, nezapomeň se chovat hlavně slušně a inteligentně. Žádný polibky ani příliš doteků, rozumíš?" upozornil mě.

,,Neboj se, otče. Vím, jak se mám chovat i bez tebe." ušklíbnul jsem se na něj.

,,No dobře, tak už jdi." pobídl mě k odchodu.

,,Mějte se." mávl jsem jak na otce tak na Thomassa na rozloučenou, načež jsem si z postele vzal telefon, cigarety, zapalovač, kartu od hotelu a rychle odešel.

Po cestě z hotelu jsem si všechny svoje osobní věci schoval do kapes od kalhot. U toho jsem si ale všiml, jak si mě náhodně kolemjdoucí ženský s úsměvem prohlížejí a zdraví mě. Ignoroval jsem to, protože nebylo o co stát, a soustředil se jen na cestu ke Cavallarovým...

Cesta ke Cavallarovým trvala zhruba patnáct minut. Jakmile jsem stál před jejich domkem, na tváři se mi vytvořil úsměv. Spatřil jsem totiž už venku Audenzii, která akorát zalévala květiny na pozemku jejího domku.

Jako vždy ani dnes nezklamala svým vzhledem. Vlasy měla spletené do jednoho francouzského copu, byla přírodně nalíčená a na sobě měla krátké, světle modré šaty k půlce stehen s malým výstřihem do V, s tenkými ramínky, se stahováním šňůrkami na zádech a s miniaturními vzory sedmikrásek. Šaty ji mimo jiné krásně obepínaly v jejím štíhlounkém pase a zvýrazňovaly její trochu širší boky, které její tělo dělaly více atraktivnějším.

,,Přišel ses sem na mě jen koukat nebo co, že tu jen tak stojíš a ani mě nepozdravíš?" ozvala se se smíchem, položila velkou zelenou konev z plastu na zem a přešla ke mně.

,,Moc ti to dneska sluší." ignoroval jsem její poznámku a místo toho ji polichotil, sklonil se k ní, chytl ji za jednu její tvář a s úsměvem ji políbil na tvář.

,,Děkuji. I ty dnes nevypadáš k zahození." ušklíbla se.

,,No dovol?" uchechtl jsem se a odstoupil od ní.

,,Dělala jsem si srandu. Sluší ti to jako vždy." usmála se na mě a zkřížila si ruce na prsou. Okamžitě jsem zaznamenal, že má na levém prsteníčku diamantový zásnubní prsten ode mě. Cítil jsem díky tomu pýchu a radost.

,,To i tobě, ženo moje." ušklíbnul jsem se na ni, omotal ji ruce okolo pasu a přitáhl si ji co nejvíc k sobě, nad čímž se smíchem vyjekla, vymrštila ruce vzhůru a chtěla mě od sebe odstrčit, ale já ji zastavil dalším polibkem na tvář. ,,Proč na tobě nevidím svoje ostatní šperky?" zamumlal jsem ji u tváře, načež jsem ji pustil a odtáhl se od ní.

,,Nechtěla jsem nimi budit pozornost sousedů." odpověděla.

,,A já myslel, že jsi ráda středem pozornosti." uchechtl jsem se.

,,To sice ano, ale jen v jistých mírách..." pousmála se. Já ji to ale nevěřil. Něco uvnitř mě mi říkalo, že dostala jasný zákaz od rodiny...

,,No vida, kdo se nám tu objevil. Fabrizio, vítám tě." zaslechl jsme náhle hlas jejího otce. Ihned jsem se za ním otočil a spatřil pana Rafaella, jak stojí u vchodových dveří domu se založenýma rukama na hrudi a prohlíží si mě od hlavy až po paty s úsměvem na rtech.

,,Dobrý den, pane Cavallaro." pozdravil jsem ho zdvořile s úsměvem, přešel k němu a podal si s ním ruku. ,,Rád Vás vidím. Přišel jsem za Audenzií. Chtěl bych ji vzít na procházku, mohu?"

,,No jistě a kam?" hned vyzvídal.

,,No já nevím...Moc to tu nemám probádané, ale pokud tady Audenzia navrhne nějaký hezký místo, rád tam s ní půjdu." otočil jsem se na ni a hlavou ji naznačil, ať popojde k nám.

,,Mohli bychom se jít projít třeba na pláž." navrhla Audenzia a stoupla si vedle mě. ,,Je to tam uklidňující, není tam ani moc turistů." dodala. Já si nad tím však v duchu sám pro sebe musel povzdechnout. Nenáviděl jsem chození na pláž. Moře. Opálení. Vedro jak v prdeli. Písek. Oblázky. Šutry. Byl jsem typ člověka, jenž se takovým věcem nejraději vyvaroval.

,,Na pláž? Co byste tam dělali?" zeptal se zmateně pan Rafaelle.

,,Projít se, otče...Co je na tom?" lehce se zamračila Audenzia a zkřížila si ruce na prsou.

,,Nic na tom není. Jen jděte..." zamumlal její otec a podrbal se jednou rukou po vousech.

,,Skvěle..." pousmála se nad tím Audenzia. ,,Byls už na naší pláži, Fabrizio?" obrátila se na mě.

,,Um, ještě ne..." zamumlal jsem.

,,Je hezká, a dokonce i snad nejhezčí věc na naši vesnici." ušklíbla se na mě.

,,Dobře, tak můžeme jít teda tam." falešně jsem se usmál. Pokud jsem ji chtěl udělat radost, musel jsem se jednoduše přizpůsobit...