Sicilian blood ✓

96. kapitola

AUDENZIA

Nechápala jsem, jak rychle se se mnou Cabbrieli dostal do nemocnice, ale než jsem se nadála, ležela jsem na operačním sále v andělíčku a vlasy měla v operační čepici z netkané textilie. Moje spodní polovina těla byla znecitlivělá, ale já byla při vědomí. Vnímala jsem a sledovala všechno kolem sebe. Opláchli mi bříško antiseptickým roztokem, na řadu pak přišel katetr zavedený do mého močového měchýře a přes bříško se umístily sterilní roušky a také plachta, abych nemusela vidět řez mým bříškem. Zdálo se to všechno jako nekonečné. Čas tu ubíhal velmi pomalu a já místo toho, abych se radovala, že budu zanedlouho cítí vůni svého miminka, jsem jenom tiše brečela. Bála jsem se, že to nepřežiju. Bála jsem se, že to nepřežije mé dítě. Mrzelo mě, že tu se mnou nemůže být Fabrizio, jehož místo teď obsadil Cabbrieli, který stál u mé hlavy a držel mě za ruku. Fabrizio si vždy přál, aby byl u mého porodu a společně jsme mohli poprvé vidět naše dítě. I já si to tak moc přála, ale Bůh naše přání nevyslyšel...

Po nějaké době ticho na operačním sále ovládl dětský pláč. Spatřila jsem, jak doktor drží mého chlapečka, který byl celý špinavý od mé krve a zbytků placenty. Neviděla jsem přes to ani, jak vypadá, ale moje pocity v tu chvíli byly smíšené.

,,Je to chlapec. Zdravý a krásný." oznámil doktor a předal ho hned jedné zdravotní sestře, aby ho šla vedle umýt.

,,Zvládla jsi to, Audenzie. Porodilas zdravého syna." promluvil u mé hlavy Cabbrieli s malým úsměvem. Nijak jsem na to nereagovala. Zajímalo mě teď jen moje a Fabriziovo dítě.

Jakmile mého syna zdravotní sestra umyla a zabalila do nějaké látky, přešla s ním ke mně a přiložila mi ho k hlavě. V ten okamžik mou hlavou problesklo, že jeho rysy jsou rysy Fabrizia. Měl jeho krásné oči, jeho úsměv, jeho rty, jeho nos, jeho vlasy...Nedokázala jsem najít ani jednu věc, kterou by zdědil po mně. Nemrzelo mě to, ba naopak. Mé srdce malém puklo samým štěstím a pýchou. Rozplakala jsem se při pohledu na něj nanovo, tentokrát však radostí.

,,Jaké mu dáte jméno?" zeptala se mě zdravotní sestra. Nedokázala jsem mluvit. Vše jsem kolem sebe přestala vnímat a soustředila se jen na mého synka, který při pohledu na mě přestal plakat a zkoumavým pohledem se mi díval do očí. Byl krásný, byl to nejhezčí, co jsem kdy viděla. Byl odteď mým vším. Mým tělem i duší. Celý jeho malý obličejík jsem musela spusinkovat. Nehodlala jsem ho už pustit z náruče. Stále jsem nevěděla, jaké mu dát jméno, ale nechtěla jsem ho vybírat bez přítomnosti Fabrizia. Chtěla jsem jméno nechat na něj, protože jsem věděla, jak to pro něj velmi znamená a jména už měl pro svého syna vymyšlené několik let. Akceptovala jsem jeho přání.

,,Slečno Montonieriová, musíme ho teď vzít, čeká Vás ještě šití," ozvala se ke mně po chvilce opět zdravotní sestra a už mého synka chtěla odnést, ale já ji to neumožnila.

,,Ne! Chci, aby byl se mnou. Nechte mi ho ještě na chvilku, prosím." řekla jsem, aniž bych od něj odtrhla zrak. Zdravotní sestra moji situaci očividně pochopila, poněvadž k tomu neměla žádné námitky. Byla jsem ji za to v duchu vděčná. ,,Kéž by tu s námi mohl být i tvůj tatínek, synku. Tak moc pro něj znamenáš." zašeptala jsem k němu a políbila ho do jeho tmavých vlásků, nad čímž spokojeně zavrněl jako roztomilé koťátko a pokusil se o menší úsměv. Připadalo mi, jako by mi rozuměl...Nedokázala jsem nad ním přestat plakat radostí.

Jenže všechna radost a pýcha jako by se vytratila. Najednou jsem přestala vnímat všechny zvuky a viděla jsem rozmazaně. Nevnímala jsem pomalu ani vlastní tlukot srdce. Lékař, anesteziolog a zdravotní sestry začali na operačním sále jančit a já nechápala, co se děje. Cabbrieliho poslali pryč a mého syna odnesli také.

Cítila jsem se velmi slabá, nemohla do plic nabrat žádný vzduch, jako by už z mých orgánu a smyslů přestalo vše fungovat...

Když jsem zavřela oči, celé mé tělo ochablo.