Mafia capital

1. Připomínka minulosti

Kdo jsem? Viktorie Rhea Kopecká. Normální ženská, která žije svůj život stejně jako kterákoliv jiná. Kým jsem? Teď pracuji jako účetní spolu s dalšími kolegyněmi v jedné firmě. Tohle všechno jsem teď, dělám to, co mě baví, mám dobré přátelé se kterými se pravidelně vídám. Vše ale změní dva muži, celý v černém s tmavými brýlemi na očích, přestože nesvítí slunce. Pod obleky se jim rýsuje boule, není to střelná zbraň, co by si normální člověk pomyslel, ale já vím. Tihle muži jsou nebezpeční, bezcitní, nejlepší bojovníci ve střední Evropě, říká se jim Valašští vlci, já jim říkám psy. To pojmenování sedí, jsou hezky ochočení svým pánem, současným vládcem střední Evropy. Podívám se na své kolegyně a na ně. Kývnu, usměju se. Podívám se na hodiny, jsou tu přesně, končí mi pracovní doba. Parchanti jedni, vědí, v kolik končím. Vypnu počítač, srovnám si naposledy věci, podívám se, jestli mám cedulky na složkách a papírech, abych věděla, co mám v pondělí udělat jako první. Vstanu, tak aby viděli mé ruce, nechci, aby vypukl rozruch, pokud budu tomu moci zabránit. Dřela jsem, abych vypadala co nejvíc obyčejně, civilně. Pozdravím je „Ahoj, jste tu dřív. Nevadí, už stejně končím.". Rozloučím se hezky s úsměvem se svými kolegy, odcházím společně se psy. Venku nasednu do modrého mercedesu. Odjíždíme pryč z města, najedeme na silnici, směr dálnice. Celou cestu mlčím, není důvod mluvit, nic by mi neřekli.

Konečně dorazíme na královský dvůr, který se nachází v blízkosti Hradce Králové. Auto zastaví, muži vystoupí, jeden z nich mi nabídne ruku, polknu, ale přijmu ji, pomůže mi vystoupit. Rozhlédnu se, všude je hodně stráží, vypadá to, že se na královském dvoře zvýšila bezpečnost. Pravda dlouho jsem tu nebyla, přesně pět let. Muži mě vedou pro mě známými chodbami až k trůnnímu sálu. Otevřou se velké dveře, projdu jimi, místo očekávané královny na trůně sedí současný vládce Vlad Dracul IV. a na hlavě má mou kostěnou korunu. Chyba. Už to není moje koruna, ale jeho! Nehodlám se mu uklonit, nemám pro to důvod nejsem už nadále jeho poddaná. „Nechte nás." rozkáže. Nyní si všimnu, že po jeho pravici stojí Marie Anna Lehká, současná královna Českých zemí. Všichni do jednoho se ukloní, opustí sál. Rozhlédnu se, opravdu jsme samy. Povytáhnu obočí, co máš v plánu Rumune. „Odpust, ale je to naléhavé." pronese, zvedne se. Pokyne mi, abych si sedla na jednu z pohovek u zdi, sednu si. Nemám důvod, proč bych ho měla rozčilovat, zatím. „Proč tu jsem?" zeptám se místo pozdravu. „Ach, Rheo. Mám pro tebe nabídku, věřím, že ji neodmítneš. Hodláme vystoupit na veřejnost. Všichni vládci, do jednoho. Nabízím ti zpět hrabský titul spolu se vším co k němu náleží, Trutnovsko. To co ti patřilo, stále patří." Nabídne mi něco, co chci, ale nejsem včerejší, něco za to chce. „Co za to ode mne očekáváš?". Usměje se, udělají se mu dolíčky, lehce pohnu hlavou, popoženu ho. „Dobrá, rovnou k věci. Jak jsem řekl, hodláme vystoupit na veřejnost. Potřebuju v zde někoho koho znám, znám tebe. Budeš jednou z tváří mafie pro veřejnost. Rozdávat úsměvy do kamer, rozhovory pro novináře, vypadat a chovat se tak jak se od hraběnky a bývalé vládkyně očekává. Nic víc.". Trhnu sebou, to neovládnu, připomněl mi, o co jsem přišla, co jsme opustila.

Přesně před pěti lety jsem opustila mafii, svůj lid, své přátelé, rodinu. Roky jsem dřela, byla jsem na Vladově místě, byla jsem vládkyně, patřila mezi jednadvacet vládců, to jsou nejnebezpečnější mafiáni světa, krutí, bezcitní, chtiví svině. Tohle všechno jsem opustila během jedné hodiny, jednoho rozhodnutí. Kvůli muži, kterého jsem milovala, doufala jsem, že ho tak ochráním, že budu víc šťastná. Chyba! Nebyla jsem šťastná. Nevěděl o tom, jak by mohl. Odešla jsem spíš kvůli sobě, než jemu. Mafiáni, mí lidé, má rodina, přátelé, to nepochopili, nerozuměli tomu. Teď Vlad po mě chce, abych se vrátila, jen tak ze dne na den, jako tehdy. „Chci víc než to co mi stejně patří. Pokud to udělám, potřebuju záruku. Má rodina jsou civilisté, nesmí se jim nic stát, nesmí přijít o práci." řeknu pevně. Vlad se na mě usměje, vím, že kvůli mému odchodu vybouchla i dohoda s jeho matkou, domluvené sňatky jsou stále v mafii normální. Byly jsme zasnoubení, ale tím že jsem do smlouvy přidala dodatek, který říkal, že pokud nebudu vládkyní, žádná svatba nebude. Vlad se opřel o opěrku, přemýšlel. Ťukal si u toho na ciferník hodinek, vypadal stále stejně, možná mu přibili menší vrásky, ale to každému vládci, je to jedna z daní, které se platí za tu moc. Vlad kývl „Do zítřejšího večera budeš mít poslán originál mého prohlášení o tvém znovujmenování.". Kývnu, to bylo rychlé, snadnější než jsem čekala.

Vlad vstane, vstanu také, tentokrát se mu ukloním, přesně jak si etiketa žádá, všimnu si, jak zkřivil obličej. „Můj pane, jsem velmi vděčná za důvěru, kterou jste do mě vložil. Slibuju na svou krev, že vás nezklamu." pronesu, udělám složité gesto rukou. Čekám v úklonu na povolení vstát, odejít z toho dle místa pryč. Cítím na sobě jeho pohled, jo jen se dívej, ani trochu jsem se nezměnila, jednou vládkyně, navždy vládkyně, bez ohledu na to kdo má na hlavě korunu.

Otevřu při odchodu dveře ze sálu, projdu chodbou, všimnu si královny Marie. Přijdu k ní, také si ji pokloním, nabídne mi prsten, políbím ho. Vstanu, mrknu na ní, usměje se. „Vítej, zpět drahá. Chyběla jsi mi. Máš týden na to si srovnat pořádek na svém hrabství, mezi svými lidmi, pak to vypukne. Ještě se uvidíme." informuje mě, kývnu, rozumím, postarám se o to. Odcházím, ti psi co mě přivezli, čekají u auta, aby mě odvezli zpět domů, tentokrát ale do mého opravdového domova, na můj zámek.

Vše je při starém, jsem za to ráda, jakmile přijedeme před zámek, stojí tam nastoupené celé služebnictvo, přestože je už deset hodin večer pryč. Vystoupím tentokrát sama, kývnu. Počkám, až auto odjede. „Vítejte doma, paní." Pozdraví mě hlavní služebná Anna. „Děkuju vám všem za přivítání, jistě jste unavení, jděte všichni spát. Zítra je taky den. Přesně v deset hodin vás očekávám všechny ve velkém sále. Budou se teď dít velké věci." Pronesu. Tohle místo, je plné tolika vzpomínek, dobrých i špatných. „Forde, my si musíme promluvit. Čekám tě tedy v devět hodin v pracovně." Řeknu konkrétně mé pravé ruce Fordovi Černému, který je pro mě jako bratr. Jdu k němu, obejmeme se. „Vítej zpět. Je dobře, že tu jsi. Konečně." Pozdraví mě, usměju se, jdeme společně do zámku, kde si jdeme každý svou vlastní cestou.