Květiny Pobertů II.

39. Kapitola- Rozloučení

Do Bradavic se sjeli kouzelníci ze světa, aby vzdali úctu velkému kouzelníkovi. Přijeli bývalí studenti, profesoři a známé tváře. Na pozemcích školy se připravil obřad, bílá hrobka, ve které ležel Brumbál byla na podstavci a před ní byly v řadách židle.

Domácí skřítci připravili smuteční hostinu a místo praporů kolejí vlály ve Velké síni pouze černé, takové, jaké vlály, když zemřel mladý Cedric Diggory.

Studentský sbor zazpíval smuteční píseň s Kratiknotem v čele, který je vedl. Kravaty a hábity kolejí nahradily ty původní tmavé, které nosíte, když nejste zařazeni do koleje.

Když skončil celý obřad a všichni se vydali do Velké síně nebo jen tak na školní pozemky, slunce už zapadalo za obzor a nebe bylo v oranžových a růžových barvách začínajícího léta.

Celý večer byl smutný a lidé se mezi sebou bavili potichu a vzpomínali na Brumbála. 

V pozdějších hodinách se hradem rozlinul žalostný avšak překrásný zpěv, byl to Fawkes, Brumbálův fénix, který s ním byl dlouhá léta. Vyletěl z pracovny, aby všichni slyšeli jeho zpěv smutku. Když vyletěl z Bradavic na oblohu, křídla roztáhlá ve větru, vypadal jako posel ohně. Peří smíchané z oranžové do rudé s posledními slunečními paprsky dne.

********

,,Je to podvrh." Povzdech si Harry, když ukázal medailon Hermioně a Ronovi.

,,Co?"

,,Ten medailon, není to pravý viteál, někdo ho vyměnil dřív, než jsme ho s Brumbálem získali." Harry podal Hermioně vzkaz, který ten někdo zanechal ve falešném medailonu.

,,...Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit, jakmile k tomu budu mít příležitost..." Pročítala Hermiona vzkaz.

,,R. A. B.? Kdo je to?"

,,Nemám ponětí, ale celá ta výprava byla úplně zbytečná." 

,,Nebyla zbytečná, teď víme, že máme hledat jinde a tohle místo je vyškrtnuté ze seznamu." Zakroutila Hermiona hlavou a podala vzkaz Ronovi.

,,Musím to ukončit s Ginny." Ozval se znovu Harry, ramena spadlá.

,,Proč?"

,,Rozhodl jsem se, že se do Bradavic už nevrátím a nechci, aby kvůli mně byla v nebezpečí." 

,,Nevrátíš se do Bradavic?"

,,Musím najít zbývající viteály." 

,,Dobře, jdeme taky." Přikročila k němu Hermiona.

,,Ne, to ne. Brumbál ten úkol dal mně, vy tu zůstaňte, nechci vás do toho zatahovat." Odbyl Harry kamarádku. 

,,Nenecháme tě v tom, nezůstaneš sám, je ti to jasný? Když jdeš hledat viteály, jdeme s tebou, že ano, Rone?" Otočila se na zrzka, který si prohlížel vzkaz od neznámé osoby.

,,Jo," zvedl k nim hlavu a přikývl. ,,Přesně, co říká Hermiona." 

,,Děkuju." Usmál se na přátele Harry.

,,Proč jsi nepřizval holky?" 

,,Čím méně lidí o tom ví, tím bezpečnější to pro všechny je. Stačí, že o tom víte vy, nechci dostat do nebezpečí další, navíc kdyby tu zůstaly a my byli pryč, mohli by je vyslýchat, kde jsme a bude lepší, když to doopravdy nebudou vědět." Vysvětlil Harry absenci dalších tří dívek, které byly ve Velké síni s rodiči.

,,Všechno je to moc složité." Povzdychla si Hermiona a přikývla, bylo to přeci jen rozumné.

,,Najdeme je." Položila Ron vzkaz Harrymu do dlaně, ,,a pak je zničíme a zabijeme... Voldemorta."

********

Školní rok skončil o pár dní dříve, prakticky ve chvíli, kdy byly výsledky zkoušek. Studenti si sotva stačili zabalit a odjíždělo se domů na prázdniny. Někteří jako vždy, navštívili Bradavice naposledy a někteří doufali, že se budou moci ještě vrátit. 

Někteří studenti dokonce ani nenastoupili do vlaku, protože si pro ně rodiče přijeli do Prasinek. Jako každý rok, někteří studenti odjížděli s pláčem a smutkem, že se dlouhou dobu neuvidí a že jim bude škola chybět, ale zdálo se, že tentokrát steklo mnohem více slz, než jakýkoli jiný rok.

Tváře byly zachmuřené a posmutnělé, některé daleko ve vlnách myšlenek. Smíchu bylo také mnohem méně, dlouhá vzájemná objetí a slova útěchy, že se za dva měsíce uvidí zase. Jenže doopravdy nikdo nevěděl, jestli to tak opravdu bude, nikdo nevěděl, jestli se zase jako přátelé a spolužáci setkají za dva měsíce na chodbách hradu a budou spolu sedět v lavicích učeben nebo ve společenských místnostech. Nevěděli, jestli se na sebe usmát nebo spolu brečet a nikdo neměl odvahu říct možné poslední rozloučení. Nikdo se nechtěl loučit naposledy.

Jenže jak se s někým rozloučit, když nevíte, jestli se ještě uvidíte? V dobách, kdy zuří válka, můžeme vůbec předpokládat, že naše rozloučení nebude to poslední? Nejraději bychom zůstali bok po boku, jen abychom se nemuseli loučit a naše cesty se nerozdělily jinými směry.

Myslíme na své blízké a ty, kteří za nás bojují, přejeme jim zdraví a bezpečí i když víme, že to nestačí a naše modlitby je nezachrání. Doufáme v mír a svobodu, která nám byla odebrána násilím a činy těch, kteří teď škodí. 

Matky objímali své děti a líbali je na čela, když se jim vrátily do náručí a domů. Otcové naložili kufry a zavazadla do kufrů aut a společně nastoupili směrem domů.

Na nádraží King's Cross v Londýně bylo jako každý konec června plno, studenti hledali svá zavazadla a rodiny. Mávali na sebe mezi kamarády a nálada po dlouhé cestě vlakem byla klidnější a pokojnější. Studenti si vzali za úkol nemyslet na chmurnou dobu a užít si poslední hodiny školního roku s přáteli. 

,,Brzy přijedu za vámi." Bavila se Hermiona s paní Weasleyovou, která na ně čekala spolu s dvojčaty a Arturem.

,,Opravdu brzy, ano?" Objala žena hnědovlásku, která její objetí přijala. ,,Slibuju, jen potřebuju doma něco zařídit." Hermiona se odtáhla a rozloučila se s ostatními, vzala své zavazadlo a přešla ke svým rodičům, kteří stáli nedaleko od Weasleyových a čekali na svou dceru až se rozloučí.

Laura padla Fredovi okolo krku a pevně ho objala, ,,ahoj." Usmál se na dívku zrzek a omotal kolem ní ruce.

,,Chyběl jsi mi." Zamumlala mu Laura do krku.

,,Ty mně taky," a dal ji pusu do vlasů.

Stáli spolu na nástupišti a objímali se, nic neříkali a stačilo jim to. Paní Wealseyová se na ně usmívala, Remus, který stál s Nymfadorou u skupiny se na to díval s trochu zachmuřeným pohledem, ale věděl, že jeho dcera je v dobrých rukách a tak nic nenamítal. Jen si potřeboval zvyknout.

Harry si vzal kufr a když se rozloučil se všemi, vydal se ke strýci a tetě, Dudley se díval na lidi okolo a radši nic neříkal, po několika letech, kdy takové lidi viděl si pořád nezvykl na sovy v klecích a dlouhé hábity, které někteří měli.

,,Už ses rozloučil?" Zeptal se strýc Vernon svého synovce.

,,Ano, můžeme jít." Přikývl Harry, v jedné ruce měl klec s Hedvikou a v druhé kufr, který za sebou táhl. 

Vyrazili společně z nástupiště devět a tři čtvrtě, prošli nádražím a venku nastoupili do auta strýce Vernona. Harry vypustil Hedviku, aby letěla do Zobí ulice sama a dal klec s kufrem do auta. 

Strýc Vernon nastartoval auto a odjeli z parkoviště londýnského nádraží. Harry se díval z okna na ruch města a přemýšlel nad všemi těmi mudly, kteří neměli páru o tom, že právě začala válka. Všichni ti kolemjdoucí, kteří řešili jen malichernosti a své problémy, žádná myšlenka války.

Co vy na to?