Nechtěná láska

Kapitola 6

Nebo ho miluju? „Nevím.“ Nebyla jsem si jistá, ale spíše jsem ho nechtěla nějak ranit. „Hm… aha.“ Odpověděl. Mlčky jsme šli vedle sebe, až u křižovatky jsme se rozloučili a každý jsme šli jinou cestou. Moje myšlenky se upínali jen na to, jestli ho miluju, nebo mám jen ráda jako kamaráda. Když jsem přišla domů, máma už byla v práci. Umyla jsem nádobí a šla nahoru do pokoje. Teda, chtěla jsem jít… Ale někdo zazvonil. Seiji. „Ahoj, Seiji. Co tady děláš?“ řekla jsem a pousmála se. „ Ahoj Hotaru. No… já že jestli bys nešla ven, když je tak pěkně. Mohli bychom jít na zmrzlinu.“ „Um… dobře. Pojď zatím dál. Jenom se převleču, ať nejdu v uniformě do školy.“ „Dobře.“ Řekl a vešel dál. Já zavřela a vyběhla nahoru po schodech. „Máš pěkný dům. Bydlíš sama?“ Slyšela jsem Seijiho zdola. „Děkuju. Ne, bydlím s mámou.“ Odpověděla jsem a mezitím se vysvlékla. Dala jsem si na sebe černý nátělník, na to modrošedé tričko s dlouhým rukávem, které bylo jen do pasu, takže mi šel černý nátělník vidět. Sice jen půlka ale byl, a to byl účel. K tomu jsem si dala riflové kraťasy, které byli trošku roztrhané. Jak říká máma: „Roztrhané od psa.“ Ale to je schválně! Ještě jsem si učesala vlasy, trochu make-upu si na sebe dala a šla dolů. Seiji se na mě podíval a pak řekl: „Ježíši Kriste! Holka! Takhle parádit se nemusíš, jdeme jen na zmrzku.“ Dělal z toho tragédii. „No právě. Nikdy nevíš, koho potkáš.“ Řekla a začala se smát. Za chvíli se přidal i on. „Jdeme?“ zeptal se. „Jop!“ řekla jsem a vyrazila ke dveřím. Ještě jsem si vzala malou kabelku a do ní mobil, klíče a kapesné. Šli jsme na náměstí. Měli tam stánek s dobrou zmrzlinou a byl tam i takový hezký parčík, kde bychom si mohli sednout. U stánku se zmrzlinou se Seiji zastavil a mě taky. „Na co si chystáš peníze, když platím já?“ „A-aha. Nevěděla jsem. Ale já si to klidně zaplatím.“ Řekla jsem a usmála se. „Ten tvůj úsměv… teda… platím já.“ Řekl a začal se smát. Já po chvíli taky. Vybrala jsem si čokoládovou a Seiji vanilkovou. Mám ráda obě dvě. Šli jsme si sednout do parčíku a Seiji řekl, abych se podívala na oblohu. Podívala jsem se a nic tam nebylo. Ale pak jsem si všimla, že to řekl schválně, aby si mohl vzít kousek mojí zmrzky! „Hele!“ okřikla jsem ho se smíchem. On se začal smát. Po zmrzlině jsme si všimli, že nedaleko odtud jsou nějaké atrakce, jako ruské kolo, horská dráha a takové kolotoče prostě. Musela jsem tam jít. I Seiji. Koupila jsem si cukrovou vatu. Tu musím mít vždycky. „Hej! Pojďme na horskou dráhu!“ řekl nadšeně Seiji. On byl se mnou taky na různých místech, nemohla jsem nic namítnout. I když jsem se bála. Koupil mi lístek a sobě taky. Nasedli jsme, a když jsme jeli nahoru, řekla jsem: „Zabiju tě!“ On se jen začal smát. Pomalu jsme se blížili k tomu okamžiku, kdy pojedeme dolů. Teď! Začala jsem pištět jako malá. Bylo to hrozně moc vysoko! Chytla jsem se Seijiho za ruku a zavřela oči. On se začal smát „Otevři oči! Je to luxusní!“ smál se. Pořád se smál! Jen a jen se smál, neměl ani trochu strach. Já zase jenom pištěla a pištěla. Ale taky jsem si to trochu užívala. Bylo to i docela fajn, ale ta vata nebyl dobrý nápad. Z ruského kola Seiji někam utekl a já za ním, dohnala jsem ho. „Je ti teplo?“ zhluboka jsem dýchala a byla překloněná. „J-jo, *nádech* docela *výdech* jo.“ Řekla jsem a pousmála se. Podívala jsem se na něj a on držel v ruce hadici. „N-ne!!!“ křičela jsem. Chce mě postříkat! Naháněj mě všude! Hadice byla mega dlouhá a já si všimla, že je to další atrakce. Byla jsem celá mokrá. Pak jsem se podívala dozadu. Byla tam taky hadice. Vzala jsem ji a stříkali jsme se navzájem. Potom jsme šli do kabinky a usušili se. Byl tam takový divný větrák. I když byli dívky a kluci oddělení, Seiji za mnou vlezl. Pak mi Seiji zavázal šátkem oči a někam mě zavedl. Nic jsem neviděla. Zavedl mě na nějaké místo, tak mi zdělal šátek. Byla to nějaká atrakce, ale byli jsme v nějaké jeskyni. To bude ta strašidelná jeskyně, do které jsem nechtěla. Zabiju ho! Oživím ho a znovu zabiju! Říkala jsem si. „Seiji…“ řekla jsem vážně a s úsměvem. „Jo?“ „Zabiju tě.“ Řekla jsem a šibalsky se usmála. On se začal smát. Nevěděla jsem kudy de cesta ven, tak jsem ho musela následovat. Někam jsme šli. „Seiji?“ „N-no?“ „Víš, kde jsme, nebo kudy ven?“ „Co? No… jojo, vím. Už brzo budeme venku.“ Sakra. Nevěděl to. Ztratili jsme se. Zabiju ho po třetí! Sem tam na nás vybafli různé příšery. Vždycky jsem se lekla a Seiji taky. Někdy jsem to čekala. Někdy ne. Tak jsme bloudili a bloudili. Až jsme došli k nějaké slepé uličce. Chtěli jsme se vrátit ale i tam byla zeď. „Seiji… Bojím se.“ „Hotaru… Já moc ne, ale taky trochu ano.“ Přitiskli jsme se k sobě a já si myslela, že umřu. Kdyby tu byl Hiroki, cítila bych se asi líp. Cože? Nenene! To jste nikdy neslyšeli! Ani nečetli. Ne! Nechci Hirokiho. Nemusíte mi věřit. Ale ne, máte pravdu, nevěřte mi. Co si to namlouvám? Ano, miluju ho. A chci ho. „Haló?“ mluvil do prázdna Seiji. „Proč to zkoušíš? Nikdo tu není.“ „Kdyby náhodou.“ Odpověděl a začal hmatat po stěnách, jestli tam není nějaký tajný vchod. Přidala jsem se a něco jsem uviděla. „Tady! Je to tu vystouplé.“ Začali jsme se radovat. Zmáčkli jsme to, ale nic. Po chvíli jsme něco uslyšeli a pod námi se propadla zem. Zapištěla jsem. Spadli jsme do nějaké podzemní chodby. „Kde to jsme?“ zeptala jsem se, i když vím, že mi na to Seiji nedokáže odpovědět. „Nevím. Jen vím, že to byla nějaká porucha.“ Řekl a ukázal na kostru člověka. Chtěla jsem zapištět, ale hlasivky mi jakoby zmizeli… Obešli jsme kostru. Šli jsme rovně za nosem, do té doby, než jsme zahlédli nějaké světlo. Nebo se mi to jen zdálo? Ne. Malinkaté světýlko prosvítalo přes hromadu kamení. Na zemi byla kostra a v ruce měla rýč. Nebo co to bylo. Nepoznám to. Seiji to vzal a začal kopat. Kopal a kopal a kopal… pak ale zjistil, že pokud bude kopat dál, tohle se celé zřítí. Byli jsme ztraceni. Vraceli jsme se odtud, kde jsme spadli a pak znovu k těm kamenům… Asi hodinu jsme tam tak chodili a pak jsme si sedli. „Je to moje vina, kdybych neměla vybitý mobil… mohla jsem někomu zavolat.“ Seiji se začal smát a pak zvážnil. „Kdybych tě sem netahal a pak kdybych znal cestu! Nic z toho by se nestalo!“ asi má pravdu… Ale neumím házet vinu na druhé. „Tak za to můžeme oba…“ „Když myslíš.“ Odpověděl a pak jsme byli oba zticha. „Haló?“ ozvalo se seshora. „Tady jsme!“ křičel Seiji. Našli nás! Jupí! Nakonec nás vytáhli. Omluvili se nám a vrátili nám peníze zaplacené za tento strašidelný dům nebo co to je. Byla jsem naštvaná ale zároveň i šťastná.

Celý den jsme se dobře bavili až na ten strašidelný dům. Ale všechno jednou musí skončit. „Hm… Hotaru?“ řekl z ničeho nic Seiji když jsme šli večer domů. „Ano?“ odpověděla jsem. „No… jak to říct… Chtěl bych se zeptat, jestli to bude takhle napořád.“ Co tím myslí? Nechce mě snad, že ně?! „Co jestli bude takhle napořád?“ „No, jestli budeme jen přátelé a nic víc…“ Byli jsme teď v nějaké slepé uličce… zase. „Víš, chci, aby to bylo víc, než jen přátelství…“ pokračoval. Něco jsem zaslechla jakoby kroky. Ale asi se mi to jen zdálo. Rozhodla jsem se. Řeknu mu to. „Seiji… Víš, moje srdce už patří někomu jinému. Ještě jsem mu to ale neměla šanci říct, spíše jsem se styděla. Přemýšlela jsem, jestli ho vážně miluju, nebo jestli ho beru jen jako kamaráda. Ale zjistila jsem, že ho vážně miluju.“ Když jsem to dořekla, ucítila jsem Hirokiho vůni. Špehoval nás. „Aha, nevadí. I přátelství je hezké.“ Řekl a pousmál se. „A je to Hiroki že? Teda pokud se může ptát.“ Dodal. „Ano, je to ten který stojí támhle za rožkem a odposlouchává nás.“ Řekla jsem a ukázala na rožek, ze kterého vyšel překvapený Hiroki, i když byla tma, poznala jsem, že se červenal. Přišel ke mně. „Hotaru… Miluju tě.“ Řekl a políbil mě. Zrudla jsem. Když jsem chtěla dát Seijimu ahoj, nebyl tam. Zanechal tam ale papírek. Bylo na něm napsáno: Ať vám to spolu vyjde. Po té jsme společně šli s Hirokim domů.

 Yosh! Kapitolka dopsána. Konečně se to trošku rozjelo! :D :)) Omlouvám se, že teď kapitolky moc nepřidávám ale ta škola je příšerná. Samé učení. Někteří učitelé tam nejsou tak máme různé předměty např. Přírodopis, Dějepis, Zeměpis, Fyziku a prostě kupu dalších otravných předmětů, ze kterých píšeme pořád testy…

Na obrázku je Seiji jak stříká vodu po Hotaru :DD ♥