Nechtěná láska

Kapitola 30

Vzbudila jsem se jako první, teda alespoň jsem si to myslela. Hned jak jsem slyšela šicí stroj, znamenalo to, že Naomi šije. Vydala jsem se tím směrem a zaklepala na dveře. „Ohayo, Naomi." Šla jsem dovnitř. Hnědovláska se otočila. „Ohayo." Pak hned šila dál. Sedla jsem si na židli a vzala do ruky papíry, které byli vedle na stolku. Byli na něm nakresleny návrhy pro kavárnu. „Páni! Tohle budeš šít?" podivila jsem se. „Ne-e. Chyba. Tohle šiju." Řekla a ani se na mě nepodívala. Je v šití dobrá. „Kdy to asi bude?" zeptala jsem se. „Mno... možná pozítří... Nebo zítra už." Řekla. „Záleží na tom, jak dlouho to dneska budu ještě šít." Usmála se. „Aha... Chceš něco k jídlu?" zeptala jsem se. „Ne, díky. Už jsem jedla." „Dobře. Tak já tě nechám šít. Měj se." Odpověděla jsem a odešla. „Jé, Hiroki, jak dlouho tu jsi?" zeptala jsem se, když jsem viděla blonďatého kluka, jak sedí u televize. Otočil se a usmál se. „Ohayo..." špitl. Kývla jsem a přisedla si k němu. „Hotaru? Někdo se s tebou a Naomi chce sejít... Byl to mužský hlas, ale nepředstavil se. Jen řekl, že se potkáte u nějaké kavárny „Marine Latte", či co... Za hodinu." Řekl Hiroki docela nejistě. „Kdo by se s námi chtěl setkat? No... Hiroki... neboj se, mi to s Naomi zvládneme. Žádný úchyl to nebude." Usmála jsem se a on jen nejistě kývl.

Šla jsem nahoru za Naomi. Zaklepala jsem a hned na to otevřela dveře. „Naomi- Promiňte že vás ruším, ale potřebuji s tebou mluvit." Zasmála jsem se. Michio se od ní otráveně odtáhl a dal jí pusu na líčko. „Copak?" zasmála se Naomi. „Za hodinu se s námi někdo chce sejít u kavárny „Marine Latte"... Říkal mi to Hiroki, že obdržel telefonát, ale dotyčný se mu nepředstavil..." řekla jsem jí a ona se zamyslela. „Co když to je úchyl?!" křikl vedle Michio, ani nevím, že tu pořád je. „To zvládneme, jsme přece dvě holky." Ušklíbla se Naomi. „Hm... dobře..."

O hodinu později:

S Naomi jsme vyšli směrem k Marine Latte. „Víš kde to vlastně je?" zeptala jsem se. „Jo... Do té kavárny chodí dost lidí. Obsluhují tam Havajanky. Mají jen ty sukně a podprsenky, chodí tam hlavně chlapy." Řekla. No... Čím dál víc si začínám myslet, že je to úchyl, ten, se kterým se máme sejít. „Kdy tam budeme?" „Jen zabočíme tady a jsme tam." Řekla Naomi a ukázala prstem na levou stranu. Přesně jak řekla, už jsme viděli velký nápis „Marine Latte". U něj stál nějaký černovlásek a hnědovlásek. „Dva? Neměl být jeden?" špitla jsem. „Třeba to nejsou oni." Řekla. Šli jsme k nim. Pak jsem poznala, že to je Seiki a Kazuo. „Ahoj kluci, co vy tady děláte?" zeptala se Naomi. „Čekáme tu na vás. Chceme si s vámi promluvit..." špitl Kazuo. „Cože?" zeptala se Naomi. Já kývla a kluci šli do kavárny. Sedli jsme si ke stolu pro čtyři a objednali si pití. „Takže... O čem jste to s námi chtěli mluvit?" zeptala jsem se. „No... Pamatujete, jak jsme my čtyři seděli v kavárně a bavili se o mě?" Kývly jsme. „Asi vám bylo divné, proč o mě Kazuo ví, ale nechce nic říct a proč je v mé přítomnosti tak nervózní..." řekl a Kazuo se na něj podíval. Zase si hrál s prsty. „Ano. To by nás zajímalo." Řekla narovinu Naomi. Už dlouho ji to zajímá. „Takže jako prví řeknu, že jsme tu na dovolené, kavárna, ve které pracujete je na týden zavřená." „No... to nás mohlo napadnout." Řekla Naomi. Já ji ďoubla do ramene. „Přestaň..." špitla jsem a ona kývla. „Omlouvám se..." špitla a poslouchala. „Víte... Já a Kazuo jsme bratři... Nevlastní bratři..." řekl tiše. „C-cože?!" křikly jsme s Naomi zároveň. „Moje matka si vzala mého otce, jmenoval se Kioshi Usui. Po něm mám příjmení. Otec pak zemřel na nějakou nemoc. Bylo mi osm let. Matka si pak našla jiného chlapa. Jméno nevím, ale příjmení měl „Hirashima". Pak se narodil Kazuo. Nenáviděl jsem Kazuova otce... Neměl mě v lásce a já jej taky ne. Když mi bylo dvanáct let, byl jsem doma jen já a můj nevlastní otec. Pořád mě bil a já už toho měl plné zuby. Můj vlastní otec míval pistoli, kterou jsem našel... Jednou se po mě vrhl a já zmáčkl spoušť... Stalo se to, když zrovna přišel Kazuo domů. Začala brečet a křičet. Zamkl se v pokoji a celý den nevylezl. Když přišla domů máma, dostala málem infarkt, když viděla na zemi mrtvolu Kazuova otce. Policii řekla, že to bylo přepadení a dál to policie neřešila. Protože se pachatel nenašel... Matka i Kazuo věděli, co se stalo jako jediní. Jsem vrah. Když mi bylo čtrnáct, zdrhl jsem z bytu a už se nevrátil. Pak jsem si pořídil kavárnu, do které pak nastoupil i Kazuo. Když mě viděl, chtěl odejít, ale nemohl, protože byla naše máma nemocná a on potřebovat peníze. Moje kavárna byla nejlépe placená a byla volná, takže to z donucením musel vzít. A takhle jsme skončili..." povyprávěl celý příběh. „C-cože?! Ty jsi vrah...?" špitla Naomi. On jen kývl. Já zůstala hledět s otevřenou pusou. Příběh co vyprávěl, jsem si naživo představila a udělalo se mi docela zle. „Od té doby, co jsem Kazuovi zabil otce, mě nenávidí. Má ze mě strach. Protože jeho nevlastní bratr je vrah." „Ano... Usui je vrahem mého otce... Ale mého otce jsem taky moc v lásce neměl. Pořád na mě řval a před mámou byl nejhodnějším otcem. Neměl jsem ho rád. Matka o tom nevěděla, ale otec každej večer chodil pryč a bral peníze, co jsme měli doma. Pak říkal, jak to dává nám. To bych chtěl vidět. Nikdy nám nedal jediný cent... Ale pořád to byl můj otec, i přes všechny tyhle věci. A to, že ho Kazuo zabil, čímž nám moc život neulehčil, hlavně mámě... za to... ho nemůžu mít nikdy rád a brát ho jako svého bratra. Můžu ho brát jen jako vraha mého otce." Špitl Kazuo. Seiki se na něj podíval. Asi mu to bylo líto... „Kluci... Já... nevím, co vám na to mám říct..." špitla jsem. Naomi kývla. „Když jste oba dva otce neměli rádi, proč jste to neřekli mámě?" zeptala se po chvíli Naomi. „Říkali, ale ona nám nevěřila... Taky kdo jo, když se před mámou choval pěkně." Řekl Seiki. „Kazuo... já vím, že ti Seiki zabil otce, ale i ty jsi jej neměl rád... Neulevilo se ti, když už na tebe nikdo neřval?" zeptala jsem se. Kazuo se zarazil. „No... byla tam lepší atmosféra... Ale pořád-" „Vidíš, i když je to vrah tvého otce, je to i ten, kdo ti ulehčil život. Už na tebe nikdo nekřičel, nebo ti nenadával a podobně... Navíc, ber to i tak, že kdyby to neudělal, tak ho jeho otec dobije pomalu k smrti... Víš jak Seiki říkal, že se k němu rozběhl... Kdo ví, co by mu udělal, kdyby ho nestřelil... On to udělat nechtěl, ale reflexi nezastavíš." Řekla Naomi a trochu se usmála. „Navíc už je to tolik let... Co tak se udobřit?" dodala a usmála se. Já taky a dodala jsem ještě: „Pravda." „Hm..." řekl nejistě Seiki a podíval se na Kazua. Kazuo se nadechl a vydechl. „Máte pravdu... Je na čase se udobřit, i přes všechno co se stalo." Řekl. Seiki dal Kazuovi ruku a hned na to ho Kazuo obejmul. „Gomene..." špitl Kazuo. „Měl jsem to pochopit... Nevěděl jsem, co dělá otec tobě... Pořád jsem myslel jen na sebe..." špitl a odtáhl se. Zaleskli se mu oči. „Bráchové?" usmál se Seiki. Kazuo kývl. My se s Naomi taky usmály. „Pane na nebi!" křikl Kazuo. „Co je?" zeptala jsem se. „Vidíte kolik je hodin?! Musíme jít na oběd!" křikl. Všichni jsme se zasmáli a Naomi pak zakručelo v břiše. „Ale máš pravdu..."