Nechtěná láska

kapitola 13

Pohled Hirokiho

Vzbudil sem se. Zdála se mi příšerně hnusná noční můra. Hotaru spadla do nějaké řeky... Když jsem se však podíval na místo, kde měla ještě spát Hotaru... nebyla tam. Rychle jsem vyběhl ze stanu a vzbudil ostatní. Nikdo nevěděl kde je. Rozdělili jsme se a šli ji hledat po lesíku. Pamatuju si, že když jsme sem chodili s tátou, říkal, že je tu nějaká říčka a že z ní vede dlouhý vodopád. Pokud je pravda to, co se mi zdálo tak bude Hotaru nejspíše mrtvá! Jen při té myšlence se mi chce brečet. Zavolal jsem ostatním na mobil... Moc mě nešlo slyšet, byl tu nízký signál. Zavolal jsem první Akiovi. „Zkuste najít říčku, měla by tu být s vodopádem. Pokud tam Hotaru spadla..." „Chápu. Zkusí- ji na-t. A pošleme – no dál." Kvůli tomu signálu jsem slyšel jen tohle, ale dokázal jsem si doplnit, co říkal. „Chápu. Zkusíme ji najít. A pošleme to všechno dál." „Dobře, děkuju. Prosím, pospěšte." Byla má poslední slova, než jsem se rozběhl na místo, kde mi tu řeku jednou táta ukazoval. Slyšel jsem slabé volání o pomoc. Musela to být Hotaru. Rozběhl jsem se tak rychle, jak jsem jen mohl. „Po-." Slyšel jsem Hotaru, jak nedořekla slovo pomoc. Co je?! Co se jí stalo?! „Hotaru! Už jdu!" křičel jsem přes les. „Hiro-!" chtěla zavolat mé jméno, ale nedořekla jej. „Už jdu!" byl jsem blízko. Popadl jsem silnou a dlouhou větev. Hotaru plavala ve vodě a snažila se co nejpevněji držet kamene. Podal jsem jí ji. Chtěla se chytnout, ale nevyšlo jí to. Ostatní přiběhli. „Ve vodě mi ji podejte." Řekl jsem Akiovi a ostatním a dal jim větev. Skočil jsem za Hotaru do vody. Připlaval jsem k ní. Voda byla ledová. Akio mi podával větev. Dalo se jí těžko chytnout. Držel jsem Hotaru u sebe. Byla celá ledová, třepala se. Snažil jsem se chytnout té větve, ale kdybych se jí chytl, Hotaru by se pustila a spadla by dolů, a ona by se zase nechytla. Nemohla se hýbat. „Akio. Můžeš ten klacek vytáhnout. Už se ho nechytnu." „Ale-!" „Tohle bude asi sbohem kamarádi." Řekl jsem a zavřel oči. Cítil jsem, jak začínám padat. Hotaru jsem držel pořád pevně u sebe. Naposledy jsem slyšel někoho brečet. Byla to asi Shizuko a Izumi. Možná i Naomi. Potom nenastalo nic jiného než černo...

Nevím, za jak dlouho to bylo, ale začal jsem pomalu vidět malinkaté světýlko. Nakonec, jsem zjistil, že otevírám oči. Rozmrkal jsem se. Ležel jsem v nějaké bílé místnosti. Byli tu tři postele. Musel to být nemocniční pokoj. Na druhé posteli ležela krásná dívka s hnědými vlasy. Hotaru. Ještě spala. Za dveřmi jsem zaslechl nějaké hlasy. Opatrně jsem vstal s postele. Ze sedu jsem pomalu vstal. Zavrávoral jsem, ale udržel se na nohách. Podíval jsem se na sebe v zrcadle. Měl jsem ovázanou pravou ruku a hrozně mě bolel kotník. Pomalu jsem šel ospalým krokem ke dveřím. Otevřel jsem je. Na lavičkách seděli moji přátelé. Všichni se za mnou rozběhli a objali mě. Málem jsem spadl. „Hiroki!" zakřičela šeptem Izumi. „Hotaru se ještě neprobrala?" zeptala se. Kývl jsem hlavou na znamení „ne". „Takagawa Hiroki se probudil." Řekla Naomi sestřičce. „Dobře. Jak je na tom slečna Furukawa?" „Neprobrala se ještě." „Dobře." Odpověděla sestřička a podívala se na mě. „Běž si ještě lehnout. Neměl bys hned vstávat." Řekla mi. Nic jsem jí neřekl a udělal to, co mi řekla. Ležel jsem na boku a sledoval Hotaru asi patnáct minut. Chtěl jsem se otočit a spát, ale pohnula se. Viděl jsem, jak se jí pomalu otvírají oči. Pomalu se probouzela. Sedla si na postel a dívala se okolo. Přišel jsem k ní „Jsem rád, že jsi v pořádku." Pošeptal jsem jí a objal ji. „Co se stalo Hiroki? A co máš s rukou?" „No pamatuješ, jak si spadla do té vody?" „Ano... Následovala jsem tu holku ze snu, myslela jsem si, že je to sen. Taky byl, ale opravdu jsem chodila." Řekla mi. „Víš co? Až nás propustí z nemocnice, tak si někde s přáteli sedneme a oni nám povyprávějí, co se stalo... Jaksi nevím, co byl sen a co skutečnost." Jsem docela zmatený. Něco jsem měl v tom snu a něco jiného zase v realitě. Takže mám docela zmatek co je co. Nechápavě se na mě podívala, ale nakonec kývla. Rozhodli jsme se s Hotaru zajít na chodbu za naší partou. Podlomila se jí kolena, ale stihl jsem ji chytit. „Díky." Zašeptala. Šli jsme na chodbu a už nás objímali. „Hotaru, Hiroki. Jsme rádi, že se vám dál už nic nestalo!!" řekli. Přiběhla za námi sestřička a zahnala nás do postelí. „Pustíme vás nejdříve zítra. Musíme se ještě ujistit, že jste v pořádku. A ve stavu, že můžete odejít." Řekla nám zdravotní sestra. Přikývli jsme. „Přinesu vám jídlo, tak chvíli počkejte." Řekla a zmizela za dveřmi. „Hiroki," začala mluvit Hotaru. Podíval jsem se na ni. Dal jsem jí najevo, že poslouchám. „Nevím, co se přesně stalo, ale děkuji, že jsi mě zachránil." „Nemohl bych tě nechat zemřít. Můj život by pak neměl cenu..." řekl jsem. Byla to pravda. Předtím, když jsem ještě neměl Hotaru, jsem byl nejpopulárnější kluk na škole spolu s Akiem a Daisukem, to jsem teda i teď, ale předtím jsem měl všechno, na co jsem si jen pomyslel, byl jsem sobecký, lakomý a na to, že bych měl holku, jsem nikdy ani nepomyslel. Teď, když mám Hotaru... nevyměnil bych ji za nic. Kdybych ji ztratil, neměl bych pro co žít, můj život by neměl cenu. Ale taky že jsem ji málem ztratil... Kdyby ano, a já bych přežil, byl bych jako chodící člověk bez srdce a citů. Neumím si představit, že bych žil bez ní.

                           Pohled Hotaru

„Nemohl bych tě nechat zemřít. Můj život by pak neměl cenu..." řekl mi. Tohle byla nejkrásnější slova, která mi nějaký kluk řekl. Začala jsem se červenat. „Děkuju, cítím to stejně." Ano, cítím to stejně. Nedávno jsme byli každý jiní, nenáviděli jsme se, chtěli se zabít, bůh ví co ještě... a teď? Teď bychom si neuměli představit život jeden bez druhého. Miluju ho. „Hiroki?" „Ano?" „Hiroki já-." Chtěla jsem mu to říct, ale do pokoje přišla sestřička. Ta hodná sestřička, díky které nejsem u nějakých adoptivních rodičů nebo v děcáku. Podala nám toasty se sýrem a šunkou, k tomu nám dala nějakou vodu. „Děkujeme." Řekli jsme s Hirokim sborově. Sestřička odešla, Hiroki jí řekl, že chce chvíli spát. I když vím, že nechce, to je jedno... ale něco plánuje. Hned co sestřička odešla Hiroki otevřel ústa a začal mluvit: „Co jsi chtěla říct, než přišla sestřička?" zeptal se a šibalsky se usmál. Na mém výrazu bylo poznat, že jsem na to chtěla zapomenout a modlila se, aby si na to nevzpomněl. „Eto... já už ani nevím..." řekla jsem a nevinně se usmála. „Já vím, že víš." Řekl a zasmál se. „Eto... řekněme to tak, někdy ti to řeknu, teď není ta pravá chvíle." Řekla jsem a usmála se. Eto... to říkám vždy, když nevím, co mám říct, nebo to říkám, když lžu. Sestřička "spícímu" Hirokimu dala hodinu, než vešla do pokoje. „Slečno Hotaru Furukawo, bude půl osmé. V koupelně máte pyžamo a i ručník." Řekl milým tónem. Šla jsem do nemocniční koupelny. Na nemocnici byla docela velká. Rychle jsem se okoupala, byla tam docela vlažná voda. Převlékala jsem se a slyšela kroky, co se blížili ke dveřím. Stál tam Hiroki a čekal, až vyjdu, aby se mohl taky okoupat. „Huh?" podivil se. „To bylo jaksi rychlé ne?" řekl překvapeně. Já jen vyplázla jazyk a řekla: „Závidíš?" Podíval se na mě pobaveným a zároveň překvapených pohledem. Já se jen otočila, zamávala mu a šla do pokoje. Slyšela jsem, jak se tomu uchechtl. Zanesla jsem si oblečení, které jsem měla na sobě před pyžamem, do pokoje a řekla si, že si půjdu pro knížku. Nemocnice je docela velká a mají tady i menší knihovničku. Je to tu jak v hotelu. Vytáhla jsem si takovou romantickou knížku. Šla jsem do pokoje. Hiroki tam na mě už čekal. „Tvoje krátké sprchování jsem už pochopil," Řekl a oba jsme se zasmáli. „Voda byla i předtím tak studená že?" „Asi ano, já ji neměla úplně studenou, ale takovou vlažnou." Chvíli jsme se tak bavili a já pak řekla, že si půjdu číst. Byla to krásná knížka, bavila mě a za chvíli, no dobře, tak asi za tři-čtvrtě hodinu, už jsem byla na padesáté stránce. Měla jsem rozsvícenou lampičku. Hiroki pořád hrál něco na mobilu. Četla jsem a četla, až přišlo k té tragédii. Jacobově dívce, Lily, zjistili, že má rakovinu a že to asi nepřežije. U tohoto jsem se rozbrečela... Hiroki se na mě podíval a vylezl z postele. Šel ke dveřím, odněkud vyhrabal klíček a zamkl. Šel k mé posteli a lehl si za mnou. Objal mě. „Pročpak brečíš?" zeptal se jemně. „To ta knížka... Je hrozně dojemná." Políbil mě na čelo. „Mám tě rád. Lépe řečeno... Miluju tě." Zrudla jsem. „Já tebe taky." Řekla jsem a přitiskla se k němu. Po chvíli jsme oba v objetí usnuli. Cítila jsem se u něj vždy v bezpečí, ale nejen to, hlavně to, že mě někdo miluje tolik, co nikdo předtím. Kromě mámy a asi i táty. Ani milionkrát to nemůžu říct, prostě to nestačí. Miluju ho! Pokud s tím máte problém... Vaše chyba.

Konečněě!! Měl vyjít původně dřív, ale byla tu bouřka a elektrik vypadla ._. Jaksi mám dneska smůlu no... :D Doufám že se vám líbil :3 Je to trošku pěknější a zamilovanější část oproti té smutné předtím :3 Nakonec jsem se rozhodla vám tady Hotaru nechat :)) ;) Sice jsem to ani nijak jinak nechtěla :D Ale to je jedno... Hotaru bych vám nezabila ;)... Možná... :DDDDD No... jak už jsem říkala, doufám, že se vám dílek líbil.. Omlouvám se za chyby atd. :DD Na obrázku jsou... vždyť to znáte Hotaru a Hiroki H&H ♥ツ