Nechtěná láska

Kapitola 31 1/2 Festival

Pohled Hirokiho

Dnes je 28. července. Den mých sedmnáctých narozenin. Myslím, si že pro mě parta něco chystá, ale jaksi to zatím nedávají najevo... Přijde mi to trochu divné, ale určitě by nezapomněli. Teda, Daisuke určitě ne. Ten má datum narozenin v hlavě. A Hotaru by na mě nezapomněla. Nahmatal jsem na nočním stolku mobil a podíval se kolik je hodin. Než se mobil zapnul, smekla se mi ruka a dostal jsem do nosu od mobilu. To se dalo čekat, když ho držím nad obličejem. „Auu..." špitl jsem. „Kopla jsem tě?" zamumlala Hotaru a otočila se. „Ne... promiň, že jsem tě vzbudil." Usmál jsem se. „Nevzbudil. Jsem vzhůru delší dobu, jen mám zavřené oči. Nemohla jsem spát. Včera jsem s Daisukem trénovala volejbal a hrozně se těším na tu soutěž." Usmál se a já jí úsměv oplatil. Teď mi přijde ještě víc, že na moje narozeniny zapomněli... No uvidím, jak se bude situace rozvíjet. „Budeš vstávat?" zeptal jsem se po chvíli ticha. „Ne. Budu ležet, protože chci mít energii na tu soutěž. Ty se jí taky zúčastníš?" „Nevím... Plážový volejbal mám docela rád, takže možná jo. Ale budu proti tobě." Ušklíbl jsem se a ona se zlostně podívala. „Doufám, že počítáš s tím, že nehodlám prohrát. Takže se připrav." Zasmála se jako psychopat. „Fajn." Řekl jsem a dal jí ruku na hlavu. „Čas vstávat." „Ještě chvilku..." řekla a já jí na to kývl. Mezitím jsem se podíval na mobil. Deset hodin. To jsme spali docela dlouho... Na to, že jsme včera skoro nic nepodnikli a jen leželi u pláže... No... vlastně Hotaru trénovala, takže u ní to tak nějak chápu, ale u sebe ne. Hotaru se otočila a já si myslel, že jde ještě spát, ale rychle vstala a než jsem ji stačil zastavit, zamkla se v koupelně. „A oblečení si nebereš?" ušklíbl jsem se, když jsem viděl na židli oblečení. „C-co?! Sakra... Hiroki... Budeš ta hodný-" „Ne." Odsekl jsem jí. „Fajn!" křikla a vylezla ven jen v ručníku, který měla obmotaný kolem těla. „Nedívej se!" křikla a já zrudl. Vzala si oblečení a zamkla. „Měla jsi na sobě ručník, tak proč se stydíš?" zasmál jsem se. „Protože jsem měla JENOM ručník!" křikla a dál neodpovídala. Vystřídali jsme se.

„Ohayo." Řekla, když jsme šli dolů. Nikdo tu nebyl. To je divné... Na stole byl vzkaz. „Hele." Řekl jsem a ukázal na něj. Hotaru vzala papírek a četla nahlas. „Šli jsme k moři, a jelikož vy byste chtěli jít taky, tak jsme pro vás nachystali pár úkolů. Ai šla s námi, takže je na vás nádobí a nákup. Když půjdeme na ten festival, tak musíme i paní Maeko něco pomoct a nakoupit. Tady jsou peníze a kupte zeleninu, ovoce, pečivo, maso a další... To je úžasné." Řekla naštvaně. „Bude sranda." Řekl jsem a obul si boty. „Jdeme? Čím dřív, tím líp." „No jo... ale... nejbližší supermarket je odsud pěkně daleko... Jelikož jsou všude zácpy tak to bude dvakrát rychlejší pěšky a i tak je to nějaká půl hodina až hodina..." „To je jedno." Usmál jsem se a pobídnul ji, aby si pospíšila. Vzala do ruky dvě tisícovky a zamknula za sebou. Vyšli jsme.

„Kudy teď?" zeptala se. „Tamtudy." Řekl jsem a ukázal na uličku vpravo. Jelikož sem s rodiči jezdím skoro každé prázdniny, tak to tu znám líp než Hotaru.

Cesta do obchodu nám trvala asi čtyřicet-pět minut. „Yōkoso." (Vítejte) Řekla na nás prodavačka, které mohlo být tak jak Hotaru. Pravděpodobně brigáda. Kývli jsme a já vzal košík. Cítil jsem, jak se na mě sleduje. Sakra proč? „Takže tady je zelenina a ovoce... Ty běž pro pečivo." Usmála se na mě Hotaru. Kývl jsem a vydal se hledat pečivo. „Potřebujete s něčím pomoct?" podíval jsem se na usmívající prodavačku, která nás zdravila, když jsme přišli. „Ne. Díky." Řekl jsem a utrhnul sáček, do kterého jsem následně dával pečivo. „Co to bude dál?" usmála se. „Nic..." odpověděl jsem a jí to nedalo. „To kupujete jenom pečivo?" „Ne..." „Tak co dál?" usmála se. Už mě docela štvala, ale nic jsem radši neříkal. „Maso." Odsekl jsem ji a šel dát Hotaru do košíku pečivo. „Super." Usmála se a já jí špitl. „Zbav mě té prodavačky. Je otravná." Ukázal jsem na ni nenápadně. „Oukej." Zasmál se a políbila mě. „Běž pro maso. Dá ti pokoj." Usmála se a dala do sáčku jablka. Šel jsem tedy pro maso. „Chcete pomoct?" Zase ona. „Ne. Umím vzít maso. Zase tak tupý nejsem." „To jsem nemyslela, já že jestli to všechno vezmete." Usmála se. „Vezmu." Odsekl jsem jí. „Já bych vám to pomohla zanést vaší kamarádce." Zase úsměv. „Není to kamarádka. Je to moje holka." Ha a máš doúsměvované. (Doúsměvované? What? No neřešte to a čtěte dál :DDD) „Aha..." opověděla už bez úsměvu. Vyhrál jsem. „Chiko!" křikl někdo. Až teď jsem se poprvé na tu dívku podíval. Pak mi všechno došlo. To je Chiko, která dělala služku v našem apartmánu. Bože, jí to nedá a pořád nabaluje. „Ano?" řekla blondýna. „Nenabaluj zákazníka a běž radši pracovat. Jinak dostaneš vyhazov." Pravděpodobně to byla její šéfová. „Poslechni séfku Chiko." Zasmál jsem se. „Stejně tě jednou dostanu." Ušklíbla se a odešla. „Máš vybráno?" přišla Hotaru. „Ehm... měl jsem menší problém s bývalou blechou." Zasmál jsem se. Hotaru se tázavě podívala. „Pamatuješ na ten vzkaz od Chiko?" „Jo... To byla ona?" „Jo." Zasmáli jsme se a šli k pokladně. Vzali jsme taky něco sladkého, slaného a chtěli vzít i alkohol, ale nám by ho ještě neprodali. „Všechno?" zeptala se slečna no... možná paní u pokladny. „Jop." Odpověděla Hotaru. Chtěl jsem být drzí a zeptat se: ‚Vidíte snad, že by tu ještě něco bylo?' Ale nakonec jsem si to rozmyslel.