Nechtěná láska

Kapitola 8

Ráno, jsem měla na nočním stolku čaj a k tomu chleba s máslem a se sýrem. Všimla jsem si potom, že tu Hiroki není, ale nechal vzkaz. Papírek ležel vedle snídaně. Bylo na něm napsáno: Ohayo Gozaimasu Hotaru! (Japonsky- Dobré ráno) a napsal k tomu ještě usměvavého smajlíka. Nasnídala jsem se. A chtěla se převléknout, nevěděla jsem, že tu Hiroki ještě je. Nezaklepal! Vešel dovnitř a já okamžitě zrudla. Měla jsem na sobě jen tílko a spodní prádlo. Když si všiml, co mám na sobě, zrudl. Začala jsem po něm házet polštáře a křičela: „Hiroki! Ty úchyle!          Vypadni!" bleskově zavřel a já slyšela, jak se začal smát. Po chvíli jsem se začala smát taky. „Příště klep." Dodala jsem. „Jasně." Slyšela jsem, jak se za dveřmi ozval jeho hlas. Převlekla jsem se. Dala jsem si jen šedé tričko s krátkým rukávem a k tomu černé legíny. Šla jsem se ještě do koupelny upravit a trochu namalovat. Pak jsem šla dolů a sedla si na pohovku vedle Hirokiho a dívala se s ním na televizi. „Odpoledne půjdu ok?" řekl z ničeho nic. Nechtěla jsem, aby šel. Nezvládla bych to tu sama. Pořád myslím na dvě stejné osoby. Maminku a Hirokiho. Nechtěla jsem tu být sama. Ne. Už když si táta našel novou ženu, sem se cítila osamělá. Jakoby jedna čtvrtka mého srdce odešla. Teď odešla další čtvrtka. Už mám jen půlku srdce. Čtvrtka z toho patří Hirokimu, a ta poslední mě. Ale když zbyde jen ta moje, už nebudu mít pro co žít. Je to na nic. „Hiroki?" konečně jsem mu odpověděla na otázku. „Jo?" „Hm... a musíš jít?" „Ne, ale nechci zbytečně otravovat." „Ne! Neotravuješ. Já jen že... pořád myslím na mámu. Celý dům bude jen pro mě. Ale jsem zvyklá už na to, že tu vždy s někým jsem... Nechceš tu zůstat delší dobu? Můžeš spát v mém pokoji. Spala bych dole v máminém." Díval se na mě a pak se usmál. „Budu spát na zemi, vedle tebe." Odpověděl. Usmála jsem se na něj. „Co kdybychom někam zašli?" řekla jsem. „Jo, nechce se mi celý den prosedět u TV." „Yosh! Zajdeme si na oběd a pak ještě někam! Trošku chci dát mysl někam jinam." Řekla jsem nadšeně. Když jsem řekla, že bychom mohli na oběd, neznamenalo to, že bych neuměla vařit. To umím. Ale vážně se mi nechce a přece jen nejsem dobrá jako byla mamka. Bylo okolo jedenácti hodin. Ve dvanáct bychom vyšli. Vlastně jsem docela zapomněla na školu. Teď jsem dva dny ven nevylezla, ale jsem omluvená, že půjdu do školy až v pondělí. Zbývá mi už jen dnešek a zítřek. Chjo. Šla jsem se nahoru převléknout. Bylo venku hodně teplo, tak jsem si dala jen černé tílko, riflové kraťasy a na to černé tílko, jsem si dala takové průhledné šedé tričko. Namalovaná jsem byla už z rána. Jak jsem řekla, ve dvanáct vyjdeme, taky jsme tak udělali. Šli jsme na oběd do jedné restaurace, která byla poblíž. Bylo tam dobré jídlo a chodili jsme sem s mámou. Chutnalo to tu vždy dobře. Jen tu číšnici bych zabila. Byla tam nová, asi byla na brigádě. Pořád se snažila dělat dojem na Hirokiho ale on se na ni ani nepodíval. Prostě ignor. Začala jsem se smát, musela jsem. Nechápavě se na mě podíval. Číšnice byla naštvaná a tak se podívala na mě a řekla: „Dáte si už něco ksakru?!" zvedla hlas. „No... ještě přemýšlíme, ale myslím, že byste na zákazníky takhle mluvit neměla." Odpověděla jsem se zlomyslným úsměvem. Číšnice se otočila na Hirokiho a laskavě řekla: „A vy? Nic si nedáte? Mohla bych vám nabídnout naše nové menu." Řekla svůdným hlasem. „Víte co? Dejte nám dvakrát zeleninový salát s kuřecím masem. A je mi jedno jestli ho tady neděláte." Řekl a mrkl na mě. Zeleninový salát s kuřecím masem, bylo moje nejoblíbenější jídlo. Ale jak to mohl vědět? Číšnice naštvaně odešla. „Jak si to věděl? Je to moje oblíbené jídlo." „Izumi." Řekl a začal se smát. „Jasné! Že mě to nenapadlo. Vždy jí musím říct, aby to nikomu neříkala. Když to neřeknu, takhle to dopadne." Řekla jsem a taky se smála. Za chvíli už tu byla číšnice se salátem a kuřecím masem. Jen nám to dala a naštvaně odešla. Otevřeli se dveře a dovnitř vešla Izumi s Daisukem a Akiem. „Ahoj!" křičela Izumi. „Ahoj." Řekla jsem zároveň s Hirokim. Přisedli si k nám a objednali si jídlo. Začali jsme si povídat, co bylo nového. Jsem ráda, že nikdo se nezmínil o mé mamce. Po obědě jsme šli, celá naše parta k Hirokimu na zahradu. Nikdo u nich totiž nebyl. Byl docela bohatý a měl velkou zahradu i s bazénem a tak. Napadlo mě s Izumi, že nafoukneme balónky, které jsme našli u Hirokiho na dvorku. Měl je v takové krabičce... a že do nich napustíme vodu a budeme to po nich házet. Taky jsme tak udělali. Začali jsme to po nich házet, až byli celý mokří. Smáli jsme se, do té doby, než Hiroki vytáhl hadici a postříkal nás taky. Pak jsme se smáli všichni. Takhle jsme se bavili celí den. Hiroki řekl, že u něj máme všichni přespat, že se jeho rodiče do pondělí nevrátí. Prý mu teď volali. „Hotaru a já budeme spát v mém pokoji. Akio a Izumi v pokoji mích rodičů a Daisuke, jelikož vím, že máš rád klid, budeš spát sám, v pokoji pro hosty. Platí? Všude jsou dvoulůžkové postele, takže nikdo nebude spát na zemi." Zabiju ho. Říkala jsem si. „Díky Hiro." Řekl naštvaně ale s úsměvem Akio. Já ho jen bouchla loktem do ramene. Otočil se a šibalsky se usmál. „Budeš spát na zemi. Ráda se roztahuju." Řekla jsem s posměškem. „Si myslíš." Řekl a smál se. Nakonec jsem s ním vážně spala. Všichni jsme se postupně okoupali a šli jsme do pyžam. Hiroki nám (mě a Izumi) půjčil pyžamo jeho mamky. Nečekali jsme totiž, že u něj budeme spát. Všichni šli do svých pokojů a někdo šel spát, někdo se díval na TV, někdo si četl atd. Já jen seděla s Hirokim na posteli. „Hotaru?" řekl smutně Hiroki. „Co?" odpověděla jsem. „Musím odjet pryč." „Cože?! Kam a na jak dlouho?" „Nevím. A daleko. Rodiče budou málo doma, měsíc budou asi pryč a myslím, že se jim tam tak líbí, že se budou chtít přestěhovat..." začal říkat smutně. „A-ale...!" hrnuli se mi slzy do očí. Obejmul mě a pošeptal mi do ucha: „Odjíždím už asi zítra ráno... Nevím, jestli se vrátím." Řekl a zabořil mi obličej do vlasů. 

Dne odjezdu:

Dnes je ten den, kdy má Hiroki odjet... Achjo... Nechci, aby odjel. Teď budu mít jen Izumi, Akia a Daisukeho. Dlouho jsem neviděla Seijiho, kdo ví kde je. Od té doby, co jsem Hirokimu vyznala lásku, jsem ho neviděla. Šla jsem dolů. Všichni se tvářili smutně. Asi jim to Hiroki už řekl. „V kolik hodin tam jedeš?" zeptala se Izumi když jsem si k nim sedla ke stolu. „Asi okolo druhé hodiny odpoledne." Odpověděl Hiroki a podíval se na mě. Nasnídali jsme se, a jelikož bylo něco okolo půl desáté, tak si Hiroki šel sbalit věci. Šla jsem s ním. Sedla jsem si na postel a prolomila to trapné ticho „Budeš mi chybět..." řekla jsem a rozbrečela se. On se otočil a šel ke mně. Sehnul se ke mně a zvedl mi bradu, abych se mu podívala do oči. „Ty mě taky..." usmál se a políbil mě na čelo. Vrhla jsem se mu do náruče a rozbrečela se. Zabořila jsem se do jeho hrudi a on mě pevně objal. „Promiň." Řekl. Nevím za co. Odtáhl se a šel si balit další věci. Uběhlo to příšerně rychle a museli jsme jet busem na letiště. Všichni jsme byli zticha jako na pohřebu. Vystoupili jsme z autobusu. Před letištěm jsme se všichni společně objali. Mě a Izumi pak objal zvlášť. „Hotaru... můžeš na chvilku?" řekl mi a šli jsme s Hirokim dozadu. Ostatní už pomalu šli dál, aby se mohli podívat jak Hiroki odjíždí. Šli jsme za rožek, kde nikdo nebyl. „Tu máš." Řekl a usmál se. Podal mi náhrdelník ve tvaru srdíčka. Byl krásný. Zapnul mi ho okolo krku a já se rozbrečela. „D-děkuju." Přitáhl si mě k sobě. Objal mě a pak se odtáhl a políbil mě. „Vím, že jsem to už říkal, ale budeš mi vážně moc chybět. Budu ti psát." Řekl. Já jsem jen pokyvovala se slzami v očích. „Miluju tě." Řekl a odešel na letiště. Šla jsem za ostatníma. „Sbohem!" křičeli jsme za právě odlétajícím letadlem. Vzala jsem si pohotově mobil a napsala Hirokimu: Napiš mi! Jestli si v pořádku přijel! Sbohem! Miluju tě Hiroki. Budeš mi chybět. Hned mi odepsal. Neboj, napíšu. Taky tě miluju a budeš mi chybět.

S Izumi jsme se rozbrečeli. Nasedli jsme do busu a odjeli z letiště. Chtěla jsem být sama, a tak jsem se rozloučila s ostatními a šla domů. Vyzula jsem se a utekla nahoru. Zavřela jsem se, lehla si na postel a pustila si anime. Abych na nic nemusela myslet. Vše je na hovno! Další moje čtvrtka srdce odešla. Ale třeba se vrátí, jak moje čtvrtka srdce, tak Hiroki...

Yosh! Dopsáno! Den odjezdu jsem chtěla přidat původně až zítra jako další kapitolku, ale jelikož jedeme na víkend pryč, tak nebudu mít kompl ._. Přijedeme až v neděli večer takže asi už nic napsat nestihnu ._. Gomen. V pondělí si ale zkusím najít čas a napíšu 9. kapitolu. Ale nic neslibuju... Ještě gomen za chyby! :DD Doufám že se vám další kapitolka líbila! Chudák Hotaru... První jsem jí zabila mamku a teď ještě poslala pryč Hirokiho... Já ji trápím chudinku... :DD Gomen! Hlavně mě nezabíjejte! Nebo další kapitolka už nebude! Pokud bych ji nenapsala v hrobě. :D Na obrázku je Hiroki a Hotaru. ♥