Nechtěná láska

Kapitola 10

„Hiroki, ale... bude pro tebe lepší, když pojedeš k babičce, za svými přáteli. I když to pro nás bude těžký... myslím, že je to tak lepší. Mě jako tvojí matce toho moc neříkáš, mě to ale nevadí. Většinou si s přáteli, bavíš se s nimi a já chci, aby to tak bylo napořád. Od doby co jsi tady, máš pořád blbou náladu. Takže se můžeš sbalit a s tátou pojedeš domů. Protože on tam půjde ještě něco zařídit. Skrze nového ředitele školy." Domluvila mamka a stekla jí slza po tváři. Nevěřím tomu, co řekla. Hleděl jsem na ni s otevřenou pusou. Objal sem jí. „Děkuju." Zašeptal jsem, div jsem se málem rozbrečel. „Budu vás navštěvovat..." dodal jsem. „M-my tebe t-taky." Řekla s brekem a stiskla mě. Neviděl jsem babičku pěkně dlouho, to je pravda. Odtáhli jsme se a podívala se na mě. „Pokud nebudeš chtít být u babičky, tak buď doma. Budeme ti posílat peníze na nájem, jídlo a tak dále... Ale ne že budeš mít do rána diskotéky a tak! Když přijedeme, chci, aby tam bylo všechno jako předtím!" řekla a usmála se. Začal jsem si balit věci. Budu bydlet doma. Pamatuju si babičku, když jsem byl malí. Pořád se mě ptala na otázky, jako jsou: Nechceš něco? Nemáš hlad? Nemáš na něco chuť? Chceš to a to a blablablablablabla... Prostě babičkovské otázky. Za chvíli jsem měl sbaleno. Hotaru to zatím říkat nebudu, udělám jí menší překvápko. Doufám, že ji to nějak moc netrefí a neodpadne mi. V duchu jsem přemýšlel, a smál se tomu. Těším se, až ji zase uvidím. „Hotovo." Řekl jsem a šel dolů se schodů. Nenesl jsem si zavazadla, jelikož byl večer a pojedu asi až ráno. Měli jsme docela velký a krásný byt. Měl jsem pokoj v prvním patře. V pokoji jsem měl ještě jednu místnost. Koupelnu. Dům měl dvě ložnice a dva pokoje. Asi tři koupelny, jednu větší kuchyň a velký obývák. Pak měl i komoru a šatny a takové ty kraviny. Měl ale obrovskou zahradu, s jezírkem přes který se chodila po mostě. Bylo to ve stylu krásné japonské zahrady. Kolem byli Sakury (Japonsky - Třešeň), bylo to tam krásné, i altánek tam byl... Musím sem někdy Hotaru vzít, jelikož má takové zahrady, nebo parčíky ráda. „Dobře, zítra ráno odjíždíš." „Fajn. A ještě jednou děkuju. Doufám, že přijedete někdy na návštěvu." Řekl jsem a usmál se. Máma mi mezitím podala míchaná vajíčka. „Neboj. A taky se sem někdy stav. Jo! A vezmi s sebou tu tvoji přítelkyni." Cože?! Jak ví, že nějakou mám? Sice... nevím, jestli s Hotaru chodíme nebo ne, ale stejně nechápu, jak to může vědět. Zůstal jsem za ní hledět nechápavým, zmateným a překvapeným pohledem. „Chjo. Jednou si šel se svou partou ven. Nemohla jsem si nevšimnout, že se k vám přidala taková pěkná dívka. Pořád si se na ni jakoby zamilovaně díval. Nevím, jestli spolu něco máte, ale připadalo mi to tak. Jo a mimochodem, nešpehovala jsem. Šla jsem do obchodu." Řekla a šibalsky se usmála. Já se začal smát. „Já, nevím, jestli spolu něco máme. Možná jsme jen nejlepší přátelé, ale možná taky pár. Nevím, jak to cítí ona." „Tak to si počkej, třeba se tě zeptá, já jsem žena, takže nevím, co bych udělala, ale táta ti s tím taky asi neporadí." Řekla a já mezitím jedl míchané vajíčka. Pak jsem se šel okoupat a šel si pustit televizi. Nic se mi tam ale nelíbilo, tak jsem si pustil na notebooku anime, pak i nějaké filmy.

Pohled Hotaru

Dokoukaly jsme se na scary movie. Mohlo být tak půl dvanácté večer. Byla jsem přecpaná muffinů, ale byli dobré. „Hotaru?" vzbudila mě, když už jsem skoro usnula Izumi. „Spíš?" dodala. „Teď už ne." Řekla jsem ospale. „Potřebuju na záchod, ale po těch hororech se bojím..." „Hmmm... Tak dobrou." Ani jsem jí moc nerozuměla. Nevěděla jsem ani, co říkám. „Ale no tak Hotaru! Pojď semnou! Já se bojím!" začala hystericky mluvit. „Hmmm..." odpověděla jsem jen tohle a zvedla se s postele. „Izumi? Zabila bych tě." Řekla jsem jí. Byla to pravda, pořád mě rušila z říše snů... chjo. Šly jsme potichu přes můj pokoj a přes malou chodbu na záchod. Je vedle koupelny. Spíše v ní, ale je oddělený. Izumi šla rychle na záchod a já se dívala na mobil kolik je hodin. Bylo půl jedné ráno. I když scary movie není horor, spíše parodie, i tak jsme se docela báli. Najednou zhasla světla. Lekla jsem se a svítila baterkou mobilu. „Hele Hotaru! To není sranda!" ozvalo se za dveřmi záchodu. Vlezla jsem rychle za Izumi. Hned se otočil. „T-to jsem n-nebyla j-já." Báli jsme se. Slyšela jsem kroky. „I-Izumi? M-měla jsem tě ráda..." „J-jo... J-já tebe t-taky... Najednou jsem přes škvírku viděla světlo. „Hele! Izumi! Svítí se tam." „Mohl to být výpadek?" zeptala se. „Jo, mohl." Vyšli jsme opatrně ze záchodu a utíkali jako o závod do mého pokoje. Já se vždy pozastavila a zhasla. Zalezli jsme do pokoje, do postelí a víc už nevylezli. Byla to docela strašidelná noc. Musíme vyřešit ještě ty kroky... Možná to bylo zvenku... ale možná taky ne.