Nechtěná láska

Kapitola 22

Ráno jsem se vzbudila okolo deváté hodiny, s úžasnou náladou. A super pocitem, že celé dva měsíce nejdu do školy. Šla jsem se okoupat a trochu naparádit. Dala jsem si kraťasy a černé tílko, venku bylo krásně slunečno. Asi se půjdu projít. Napsala jsem Hirokimu vzkaz aby mě nehledal. „Šla jsem se projít." napsala jsem a dala ho na noční stolek. „Ahoj babi." Řekla jsem, když jsem šla ze schodů a viděla babičku. „Ahoj Hotaru, ty někam jdeš?" zeptala se. „Asi se půjdu projít, ale první si udělám něco k jídlu." Řekla jsem. Udělala jsem palačinky. Do první jsem dala nutellu a do druhé cukr moučku. Pak jsem obě palačinky stočila a na tu s nutellou dala šlehačku a čokoládovou polevu, na tu druhou jsem si dala taky šlehačku, ale nakrájela jsem do toho na malé kousky jahody. To samé jsem udělala i Hirokimu a šla mu to zanést nahoru. Ke vzkazu jsem dopsala „Dobrou chuť Hiroki! X3" A potichu jsem zase odešla dolů. „Babi? Chceš taky palačinky?" zeptala jsem se. „No... jednu mi udělat můžeš." Odpověděla s úsměvem. „Nutella nebo cukr?" „Dej mi nutellu, ale jenom trochu." „Dobře!" udělala jsem to a donesla na jídelní stůl. Začaly jsme s bábi jíst, když jsem to měla snězené, umyla jsem nádobí a rozloučila se. Šla jsem okolo restaurace, kde pracuju, ale o prázdninách ne. Zastavila jsem se u restaurace. Zrovna šla Naomi domů. „Jé! Ahoj Hotaru! C opak tu děláš?" zeptala se. „Ahoj Naomi, šla jsem se projít, co ty?" zeptala jsem se. „Zastavila jsem se za Kazuem. Pořád mi vrtá hlavou, kdo je ředitel a on tam pracuje už dlouho... Tak jsem se šla trošku víc vyptávat." Zasmály jsme se. „Nezajdeme na kávu? Kazuo teď končí." Navrhla. „Fajn." Ještě že jsem měla v kapsy sto korun. „Kazuo, nezajdeš s námi na kávu?" zeptala se hnědovláska. „Dobře, stejně bych neměl co dělat." Odpověděl. Zašli jsme do blízké kavárny Angelato Café. Objednali jsme si kávu a Naomi začala: „Hotaru? Kde máš vlastně Hirokiho?" „Nevím, asi ještě spí." „Zavolej mu! Ať sem přijde, aby tu nebyl Kazuo se dvěma holkama sám." Řekla mi a udělala takový zvláštní úsměv, který jsem u ní ještě neviděla. „Dobře." Řekla jsem. Než jsem vytočila číslo, volal mi Hiroki. „Omluvte mě." Řekla jsem a šla dál od stolu. „Ano Hiroki?" „Kdepak seš?" začal se vyptávat. „Dobrý pozdrav." Uchechtla jsem se. „Ahoj Hotaru, kde jsi?" opravil se. „Jsem v kavárně Angelato Café s Kazuem-" „S kým?!" „V klidu Hiroki, jsem tady s Naomi a Kazuem. Máš přijít, takže přijď." Řekla jsem a rychle to položila. Nechci, aby se začal vyptávat, proč jsem tam šla nebo kde jsem je potkala a tak dále. Někdy mi připadá, že je až moc starostlivý. Ke stolu jsem přišla se slovy: „To byl Hiroki. Za chvíli je tu." Posadila jsem se a začala popíjet horké kafé. „Kazuo?" prolomila ticho Naomi. „Kdo je vlastně ten náš šéf? Nic o něm nevíme, ty tam pracuješ hodně dlouho, tak by mě zajímalo, zda něco nevíš." Kazuo měl v očích jakoby hrůzu, že kdyby to řekl, někdo by ho zabil. „A-ano... pracuji tu dlouho, ale nic o něm nevím." Řekl a uhnul pohledem. Sice lže, ale nebudu k tomu nic říkat. „Kazuo, nikdo tě nezabije, když to řekneš. Něco víš, ale nechceš to říct. A že nic nevíš, mi neříkej. Lžeš. Co všechno o něm víš?" sice nevím, proč to Naomi tak zajímá, ale někdy v jeho blízkosti cítím chlad. „Ksakru Naomi! Říkám ti, že o něm nic nevím!" křikl na ni. Naomi se málem rozbrečela. „Eto... Promiň..." omluvil se potom. Asi mu došlo, že to přehnal. „Ahoj." Řekl někdo. Podívala jsem se tam. Naomi a Kazuo se museli otočit, já ho viděla přímo. „Dobrý, šéfe-" „Nejste tu v práci Naomi. Neříkejte mi to šéfe." Řekl. Musela jsem se k tomu vyjádřit. „A jak asi, když neznáme vaše jméno? Máme vám říkat pan Neznámi? Dobrý den, pane Neznámí." Mluvila jsem trochu naštvaně, nic nám o sobě neřekne a pak je kamarád. „Není tu dvakrát dobrá atmosféra, jak vidím. Jmenuju se... hmm... Seiki. Usui Seiki." Nevím proč, ale Kazuo si začal nervózně hrát s prsty. To dělám taky, když jsem nervózní. Jakoby se ho bál? Ale proč? Mezi jimi je zvláštní vztah, který jsem předtím nikdy neviděla. Nechápu, co se mezi jimi stalo, ale nechci to řešit. „Hotaru, na to kafé asi nepřijdu, Akio potřebuje pomoct na zahradě. Gomen... P.s.: Nedělej kraviny :p." Přerušila ticho zpráva od Hirokiho. „Ok. Ty si pako! :D" Odepsala jsem mu rychlou zprávu. „Seiki, o nás všech něco málo víš, ale my o tobě nic. Můžeš nám říct, odkud jsi, kolik ti je a tak dále?" vyptávala se Naomi. „Jsem odtud. Věk není podstatný." Řekl. Z těch otázek byl asi nervózní, teda alespoň tak vypadal. „Hotaru? Proč mlčíš, jako bys byla vzduch, nebo jako bys tu nebyla?" zeptala se Naomi. „Nic... jen přemýšlím..." řekla jsem zamyšleně. Seiki mi hrozně někoho připomíná. Když se tak podívám na Kazua a Seikiho, jsou skoro stejní až na barvu očí a vlasů... „Naomi, neřeš to. Myslím, že on o tobě taky nic neví." Řekla jsem, nebylo to na Seikiho obranu, ale protože už mě nebaví, jak se tady hádají. „Pravda. Už toho nechme." Řekl Seiki a posadil se.

Asi hodinu jsme se tam bavili. Nakonec se i Naomi uklidnila a přijala Seikiho jako kamaráda. Domů jsem šla okolo jedné hodiny. Šla jsem se Seikim. Bydlí o tři ulice vedle než já. „Hele ty.. Hotaru?" „Jo?" „Myslíš, že kdyby ti tvůj kamarád lhal skoro o všem, přijala bys omluvu?" zeptal se. „Nevím... podle toho, co by to bylo." Odpověděla jsem. Nevím, co konkrétně myslí. „Proč?" dodala jsem po chvíli. „Ale, jen tak..." nenávidím slovo „Jen tak." Vždy k tomu je nějaký důvod. „Aha." Pak už jsme mlčeli. „Ahoj." Rozloučili jsme se a já šla svou cestičkou domů. „Je krásně..." špitla jsem. „Ano, to je." Lekla jsem se hlasu vedle mě. „Jé!" křikla jsem. Nebylo to jé, jakože jé to jsi ty! Ale jakože jé! Lekla jsem se. „Hiroki, vyděsil jsi mě." Řekla jsem. „Promiň... hmm... nechceš se projít?" zeptal se. „Proč ne?" usmála jsem se a šli jsme k menšímu parčíku za hřbitovem. Šla jsem i na hřbitov a natrhala mamince květiny. „Mám tě ráda." Špitla jsem. „Mě?" zeptal se Hiroki a zasmál se. „Ne. Tebe ne." Řekla jsem vážně. Podivil se. „Tebe miluju. Ale, to mámu taky." Řekla jsem a šla za Hirokim. Pak jsme šli konečně do toho parčíku a sedli si k jezírku na lavičku. „Hotaru... Moji rodiče naší partě zařídili zájezd na dva týdny na Hawai. Pokud budeš chtít, pojedeme tam. Ale pojedeme letadlem, jeli bychom tátovým soukromým, ale to je na opravě. Máma to už zařídila. Stačí říct ano, nebo ne." Oznámil mi. Hleděla jsem na něj jako na vyoranou myš. „Rozmyslím si to." Řekla jsem. Mám o čem přemýšlet, pojedu nebo ne a kdo je vlastně Seiki? Proč nám o sobě nic nechce říct a proč je Kazuo v jeho blízkosti vždycky tak nervózní?

Hotovo! :) Omlouvám se, že o víkendu nic nevyšlo, byla u mě kámoška a spala tu, takže jsem nepsala. Za tuto kapitolku se nenávidím... Je odfláklá a docela o ničem... Gomen :/ Nevím, čím to je... ale teď nemám skoro vůbec čas, ani nápady... ._. Chjooo... Nemluvně o tom, co jsem dostala za známky na ty písemky :x :DDD Čekala jsem, že to bude lepší... :D No, každopádně se omlouvám za tuto kapitolku a za chyby apod. Potom děkuju za úžasným 1.4K reads a 157 votes, to si ani nezasloužím :D x33 Moc děkuju! Nenapadal mě žádný obrázek co bych k tomu dala takže jsem tam dala jakože Seikiho, teda, pokud se tak vážně jmenuje ;)