Nechtěná láska

Kapitola 32 2/2 Narozeniny

Pohled Hirokiho

Mám míč. Teď to musím dát... Teď nebo nikdy. Vyhraju a výhru někomu dám... Hotaru kdyby vyhrála, tak se chce fotit. Ráda se fotí... Šel jsem pomalu k Ai. „Pšt. Ai..." „Ano?" špitla. „Můžeš-" pošeptal jsem jí můj plán a ona kývla. Šla k síti. Vyskočila a já jí nahrál míč. Udělala, jakože chce dát smeč a tak Daisuke též skočil k síti a Hotaru byla vzadu. Ai hodila míč mě a já vyskočil. Míč jsem hodil těsně vedle sítě. Když už jsem si myslel, že míč skončí na písku, objevila se tam Hotaru. Spadla do písku a odhodila míč. Letěl do boku. „Ksakru..." špitla Hotaru. „Přes čáru!" křikl rozhodčí. „Vítězem se stává tým číslo 7!" Všichni začali tleskat a pískat. Holky křičet. „Ehm... mohl bych výhru ‚focení' dát někomu jinému? Nechci se fotit." Řekl jsem slečně, která tuhle soutěž organizovala. „A proč? Jsi výherce." „Neumím se fotit. Ani nechci. Dejte to nějakému týmu-" „Hiroki! Dej mi to!" křikl někdo. Otočil jsem se a poznal Chiko. Ano. Královna všeho. „Tady." Řekl jsem a ona se uculila. „Vyfotíš se se mnou?" usmála se. „Já?" zasmál jsem se. „Ano. Ten, kdo má výhru, si může zvolit, s kým se bude fotit." Usmála se. Cože?! Sakra... Já myslel, že si diváci budou vybírat. Gomen Hotaru. Do prdele... Uchechtl jsem se. „Jsem pako. Ne nebudu se fotit." A odešel jsem. „Gratuluju k vítězství..." řekla Hotaru, které jsem si ani nevšiml. „Ehm... Díky... ale já vyhrát nechtěl. Předtím jsem musel... No vysvětlím ti to pak." „Dobře." Pousmála se a ztuhla. „Hotaru?" Podívala se za mě. 

Pohled Hotaru

Prohrála jsem. Chjoo... To jsem si myslela, že se vyfotím s Hirokim a dám mu to jako dárek k mým úžasně hrozným dárkům. Přeci jen, ty dárky jsou takové ‚holčičí'... Prostě klasika... Nějaká ta voňavka, maska, mimochodem ta, po které se díval na trhu a další různé kraviny. Pak dohromady jsme mu koupili fotoaparát. Napadlo to Akia, že prý chtěl nějaký, ale když se jeho rodiče odstěhovali, tak nemohl utrácet moc peníze.

„Gratuluju..." řekla jsem vedle Hirokiho. „Ehm... Díky... ale já vyhrát nechtěl. Předtím jsem musel... No vysvětlím ti to pak." Odpověděl. „Dobře." Řekla jsem a zadívala se za něj. Byla tam Izumi a mávala. Je čas. Je čas oslavit Hirokiho narozeniny. „Hiroki..." „Ano?" „Pojď za mnou..." řekla jsem a vzala ho za ruku. Začali jsme se prodírat davem. „Chiko má tu výhru že ano?" „Jo... proč?" „Jen tak." Řekla jsem a utíkala na místo, kde se fotí. „Chiko! Můžeme se s tebou vyfotit?" usmála jsem se. „Ccc... fajn." Prskla. Stoupla jsem si vedle ní a Hiroki vedle mě. Stáli jsme na menším pódiu a za námi bylo bílé plátno a okolo světla. „Úsměv." Řekl fotograf a já strkla Chiko, která spadla z pódia. Tím jsem dostala to, co jsem chtěla. Fotku jen mě a Hirokiho. „Promiň! Víš co, radši se fotit nebudu, protože když pózuju, hodně strkám do lidí." usmála jsem se na ni a šla za fotografem. „Dejte mi tu fotku." Řekla jsem a zlomyslně jsem se na něj podívala. On mi ji dal. „T-tady..." vykoktal. Usmála jsem se a odešla s Hirokim za Izumi. Už by mělo být všechno nachystané.

Pohled Hirokiho

To mě nenapadlo. Hotaru má vážně ty nejzajímavější nápady. Koho by to napadlo shodit někoho, kdo se s námi fotí, abychom tam byli jen my dva... Bože... co ona nevymyslí.