Nechtěná láska

9. Kapitola

Seděla jsem na posteli a čuměla na zeď. Dneska byla sobota. Už je to pár dní co Hiroki odjel. Včera mi moc nepsal, prý tam má moc práce. Přemýšlím, zda je vůbec někdy vrátí. Co když to bylo naposledy, co jsem ho viděla, objala nebo ho políbila. Chjo... Z mého přemýšlení mě probudil zvonek. Byla jsem ještě v pyžamu. „Kdo to asi bude?" přemýšlela jsem nahlas. Vzala jsem si na sebe župan a šla ke dveřím. Otevřela jsem je a venku stála Izumi. „A-ahoj Hotaru." Řekla a dostala záchvat smíchu, když mě viděla. Nemůžu za to, že jsem nebyla učesaná a vlasy jsem měla jako vrabčí hnízdo. „Ahoj Izumi. Co se děje? Pojď dál, jestli si sem přišla jen tak." Řekla jsem a pustila ji dovnitř. „No, a teď k původní otázce. Co se děje? Nebo si přišla jen tak?" zeptala jsem se. „Jen tak. U nás doma nikdo není, tak jsem si řekla, že se stavím a něco podnikneme. Příšerně se nudím,". Fajn. Aspoň nebudu sama. „Š-šípková Růženko." Dodala se záchvatem smíchu. „Hahaha." Zasmála jsem se ironicky. Můžu snad za to, že spím dlouho? „Jdu se převléknout a udělat ze sebe člověka." Řekla jsem a zasmály jsme se. „Jop." Odpověděla a sedla si na pohovku v obýváku. Vyběhla jsem schody nahoru a vešla do koupelny. Umyla jsem se a učesala si vlasy. Omotala si okolo sebe ručník a šla do pokoje. Zavřela jsem se tam. I když vím, že by sem Izumi nešla, a ani by mi nevadilo, kdyby tu byla. Ale je to zlozvyk. Otevřela jsem skříň. „Co si asi obleču?" řekla jsem si nahlas pro sebe. Ještě jsem se podívala z okna. Bylo docela slunečno. Dala jsem si tričko s krátkým rukávem. Bylo takové volnější, a mělo takovou tmavší modrou barvu, s šedo-bílím třpytivým nápisem „Wait for the moment." (Počkej si na ten moment). Docela to vystihovalo mou náladu... Taky čekám na moment, kdy zazvoní někdo na dveře, půjdu otevřít a ve dveřích bude stát Hiroki s úsměvem na tváři... tedy pokud k tomu někdy dojde. Dál jsem si dala tmavě šedé legíny. Ty černé jsem měla totiž v pračce. Ty právě schly. Po dvaceti patnácti minutách sem šla dolů. Izumi se na mě ušklíbla a řekla: „Budeme jen u tebe doma, nemusíš se parádit a sprchovat se hodinu." Sešla jsem dolů se schodů a zlomyslně se na ni usmála: „Máš problém holka, když budu chtít ven, tak půjdu a ty se mnou. A jelikož ty nevypadáš ani po upravování jako člověk, tak budeš s krásou mít problém docela ty." Řekla jsem se smíchem. Zamračila se na mě a pak se začala taky smát. Až teď jsem si všimla, že má zapnutou televizi. Chvíli jsme se na ni dívali. Bylo okolo jedenácti hodin. „Co kdybychom zašli někam na oběd?" zeptala jsem se a tím jsem prolomila ticho. „No... můžeme," řekla. „Ale?" řekla jsem, protože podle toho že neklesla hlasem, jsem poznala, že něco ještě řekne. „Ano, uhodla jsi. Mám ještě jiný nápad." Řekla a zasmála se. „Ale můžeme jít něco nakoupit, jak tě znám v ledničce nic nemáš. Pak můžeme něco uvařit my dvě. Protože se mi nechce někdy jen tak sedět a bavit se. Chci vařit!" řekla umíněně Izumi. „Fajn." Řekla jsem otráveně. Šli jsme tedy nakoupit. „A co budeme kuchtit?" zeptala se Izumi. Já na ni vykulila oči a řekla: „Já jsem si myslela, že už víš, co budeme vařit, když si to vymyslela!" Začala se smát. Šli jsme do obchodu s potravinami. „Muffiny!" vykřikla Izumi a všichni se na nás v obchodě podívali. Začala jsem rudnout a dělala, že ji neznám. „P-pardon." Řekla Izumi a lítostně se usmála. „Nekřič, co s muffiny?" zeptala jsem se Izumi. „Uděláme si muffiny!" „To je na mě moc sladký." Řekla jsem. Sladké mám ráda, ale na oběd si většinou dám nějaké maso, popřípadě salát nebo omáčku. Ale nikdy si nedávám takové sladké, jako jsou muffiny, nebo palačinky, ale ty jo, ale jen výjimečně. „No tak jo. Půjdeme do restaurace a tam se najíme. Pak se sem vrátíme a koupíme ingredience na muffiny. Dáme si je jako zákusek po obědě." „Dobře." To už znělo líp. Ten nápad se mi líbil. Odešli jsme tedy z obchodu. „Dámy. Nic jste si nekoupili?" zeptala se jedna prodavačka. Chtěla jsem něco říct ale Izumi se ujala slova jako první. „Ne, pak se sem vrátíme, ještě půjdeme na oběd. Abychom to nemuseli tahat až tam tak to koupíme zpáteční cestou." Říkala jí Izumi. Prodavačka kývla a my jsme odešli. Nechápu, proč ji to zajímalo. Mají to tam zabezpečené. A i ty divné věci co pípají, když něco ukradneš, tam mají, takže nechápu, na co ji to zajímalo. Ale nebudu to řešit. „Nemusela jsi jí povídat všechno. Stačilo by, kdybys řekla ne, pak se vrátíme." Řekla jsem a zasmála se. „Jo no. To mě v tu chvíli nenapadlo ale to je jedno." Usmála se. „Jsme tady!" křikla Izumi když jsme přišli k restauraci. Vešly jsme dovnitř a sedly si k volnému stolu. Objednali jsme si jídlo. Jelikož nechci jíst pořád zeleninové saláty, tak jsem si objednala svíčkovou omáčku a knedle. Izumi si objednala to samé. Chvíli jsme čekaly, ale pak přišla číšnice s jídlem. Poděkovali jsme a dali se do jídla. „Hotaru?" prolomila Izumi ticho při obědě. „Jo?" odpověděla jsem. „Jak to, že když se stala ta tragédie, tak jak to, že jsi nešla do děcáku nebo k adoptivním rodičům?" „No... Sestřička byla hrozně hodná a tak řekla, že můj táta je na cestách, takže není často doma. Ale do děcáku jít nemusím. Protože se prý můj táta vrací každý druhý víkend. Sice to není pravda, ale jsem jí vděčná za to, že nejsem u nějakých rodičů, nebo dokonce v děcáku." Řekla jsem. Sestřička byla hrozně hodná. „A jak platíš dluhy a tak?" zeptala se. Už mě to štvalo, jak se pořád vyptávala, ale což. „No... I když máma si moc v práci nevydělávala, tak mám nějaké peníze na zaplacení dluhů. A když nemám tak mi někdy pošle peníze moje babička, přesněji mamka mojí mamky. Nebydlí tady, ani nevím kde přesně. Vím jen to, že mi každý měsíc posílá pár peněz na živobytí. Ale začnu chodit na brigádu, protože ona taky není dvakrát bohatá." „Aha. Hm... Hotaru! Tady mají brigádu! Mají tu docela slušné ceny. Ta číšnice je tu taky na brigádě, poznala jsem to, protože byla docela mladá." Překvapilo mě to. Ráda bych tu pracovala. Dneska to už asi nestihnu, takže sem zaskočím zítra. Naobědvaly jsme se a zašly do toho obchodu. Izumi přemýšlela, co se ještě všechno používá na muffiny. Koupila všechny ingredience a šly jsme k pokladně. „Dělá to 255 korun." Izumi jí dala tři stovky. Vrátila nám zbytek a odešly jsme k nám domů. Vešly jsme do kuchyně a vyskládaly na pult všechny ingredience k pečení muffinů. „Umíš to?" zeptala jsem se. „Samozřejmě s mámou je děláme často. Ty nevaříš?" „Aha. Vařím, ale jen někdy. Většinou stejně někdo přijde a mě už se nechce vařit, tak jdeme do restaurace." „Lenochu." Řekla a začala se smát. Po chvíli i já. „Holka, teď mi řekni jak postupovat." Řekla jsem a ušklíbla se. „Podej mi několik hrnků. Budeme to potřebovat na mouku, cukr a olej." „Okay." Řekla jsem a nachystala hrnky. Vzala jsem pět hrnků. Už jsem to s ní jednou dělala muffiny, takže jsem si to pamatovala, ale ne moc. „Dál nachystej velkou misku na těsto, mixér a formu na muffiny. Vlastně máš ji?" řekla a zeptala se. S mámou jsem je taky jednou dělala, takže tu musí někde být... „Um... podívám se po ní." Nachystala jsem misku a mixér a šla se porozhlédnout po formě. Našla jsem ji. Byla vzadu ve skříňce. „Mám ji!" křikla jsem. „Dobře. Vytáhni kousek nějaké obyčejné čokolády, polohrubou mouku, krystalového cukru, mléko, olej, jedno vejce, sůl, prášek do pečiva a vanilkový cukr." Všechno jsem postupně vytahovala z kabele. „Hotovo." „Dobře, teď dej cukr do hrnku a do krystalového cukru dej ještě vanilkový cukr. Podej k tomu sůl, vejce, olej a jeden hrnek." Udělala jsem tak. Ona dala do půlky hrnku olej. Pak do misky dala cukr, jedno vejce, olej a špetku soli. Zapnula mixér. Ten už svoji práci odvedl. „Dál. Do dvou hrnků dej polohrubou mouku a přidej k tomu prášek do pečiva (kypřící prášek). A do dalšího dej mléko a ohřej ho v mikrovlnce." Udělala jsem to, a abych to nedělala jen já, pomohla mi. Mixér pořád mixoval a my tam začali postupně po kouskách sypat mouku a dávat mléko. „Jo a ještě zapni troubu na 180 stupňů. Podala jsem si takovou šikovnou věcičku a rozmixovala v ní čokoládu na malinké kousky. Izumi zatím do misky postupně lila mléko, pak mouku, zase mléko a zase mouky a tak to pokračovalo, dokud neměla všechny tři hrnky prázdné. Těsto bylo hotové. Rozmixovanou čokoládu jsem dala do těsta a Izumi to zamíchala. Vzali jsme si košíčky do formy a všechny důlky zaplnily. Potom jsme si vzali lžíce a všechny košíčky do půlky naplnili těstem. Byli hotové. Nahoru jsme zapíchly ještě trochu větší kousky čokolády. Celou formu jsem dala do trouby. „Hotovo." Řekla jsem a oddychla si. „Peče se to asi dvacet až dvacet-pět minut takže to tu můžeme zatím poklidit." „Dobře." Začali jsme tedy uklízet. Já umývala nádobí a Izumi ho utírala. Pak jsem to uklízela, jelikož Izumi nevěděla, kam to všechno patří. Po dvaceti minutách Izumi otevřela troubu. „Podej mi špejli prosím." Řekla. Podala jsem jí ji. Píchla do muffinu a podívala se na špejli. „Ještě nejsou. Myslela jsem si to, ale musela jsem to i zkusit. Ale za chvíli budou. Nepřilepilo se to tam nějak moc." Řekla a zářili jí oči. „Tak to hlídej, já jdu zatím vybrat nějaký horor nebo film. Nechceš tu přespat?" zeptala jsem se. Usmála se. Brala jsem to jako ano. „Jaký horor?" zeptala jsem se, když jsem se dívala v obýváku na DVDčka. „Vezmi třeba scary movie. Není to horor, ale chci se zasmát. Vezmi třeba jedničku, dvojku a trojku jestli je máš všechny." Odpověděla a uslyšela jsem, jak otevírá troubu. „Dobře. Mám všechny díly, takže vezmu tu 1ičku, 2ku, 3ku. A ještě něco... nesněz zatím ty muffiny." Zasmála jsem se a ona taky. „Jak víš, že už jsou hotové a že jsem je vytahovala?" zeptala se a podívala se na mě z kuchyně. Zasmála jsem se a řekla: „Myslíš, že jsem hluchá?" obě jsme se začali smát. Chvíli jsme čekali než muffiny vychladnou a pak jsme je daly na talíř a šly nahoru. Podala jsem Izumi DVDčka. Izumi zapnula jedničku. Asi půjdeme od jedničky k trojce. Když jsem si sedla, znovu jsem vztala protože mi zazvonil mobil. Izumi ho vzala a podívala se, kdo volá. Chtěla jsem jí vytrhnout mobil z ruky ale je moc rychlá a už s někým mluvila. „Ahoj!! Zlato! Jak se máš, co děláš? Přijedeš zpět?" začala. Byl to Hiroki. Myslela si, že si bude myslet, že jsem to já. Proto řekla „zlato", ale já mu to nikdy neřekla. „Ahoj Izumi." Slyšela jsem jeho hlas a smích v telefonu. „Mám se blbě. Bez vás je to tu o ničem. A teď s tebou telefonuju a čekám, až mi předáš Hotaru." Řekl a zasmál se. Izumi taky. „Chjoo." Řekla a podala mi mobil. „Ahoj. Co jsi chtěl?" zeptala jsem se milým hlasem. „Můžeme na chvilku o samotě? Chci, abys to věděla zatím jen ty." „Dobře. Izumi? Omluvíš mě?" mluvila jsem na Hirokiho a pak na Izumi. Šla jsem do koupelny, jelikož se mi nechtělo až dolů. „No... Hiroki?" „Jo. Hotaru... máma se sem asi budou stěhovat... chtějí mě tu. Asi už nikdy nepřijedu zpět." Řekl smutným hlasem. Já jsem se rozbrečela. „A-aha... B-budeš mi ch-chybět..." řekla jsem z brekem. „Nebreč. Možná sem budu jezdit za babičkou. Pokusím se to nějak vyřešit... Dám ti vědět." Řekl a já cítila, jak se usmál. Položila jsem ho a opláchla si obličej, aby nešlo vidět, že jsem brečela. Šla jsem zpět do pokoje. Izumi si všimla, že jsem brečela. Rozběhla se ke mně a objala mě. Usmála se, zvedla mi náladu. Já jsem se rozbrečela. Kdyby nebylo ní, už tu celý večer jen sedím a brečím. Odtáhly jsme se od sebe a začaly se s Izumi dívat na Scary Movie.

                  Pohled Hirokiho

Seděl jsem v mém novém pokoji na křesle. Po telefonátu s Hotaru se mi docela zhoršila nálada. Opřel jsem si hlavu o ruce a začal přemýšlet. Byl jsem v pokoji sám a zavřený. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Kromě s mými přáteli a Hotaru, ale i s těmi teď moc ne, připomínají mi starý domov... chce se mi pak brečet, ale nepustím slzy ven. Do pokoje vešla máma. „Hiroki?" řekla. Sklopil jsem hlavu a neodpověděl. „Tak dobře. Nemusíš nic říkat." Sedla si vedle mě na postel. „Chybí ti přátelé že?" zeptala se mile, ale smutně. Nic sem neřekl. „Hiroki, ale... bude pro tebe lepší když..."

Tak tady trošku delší kapitolka (to je za to že nevyšla včera a že jsem nebyla o víkendu doma). Pokud byste někdo chtěl ten recept na muffiny tak vám ho napíšu do komentu a nebo se nějak už domluvíme xD :DD... Psala jsem i pohled Hirokiho, jelikož se mi nechtělo psát jak se Izumi a Hotaru dívali na scary movie, co tam bylo atd. byla by to nuda XD Gomen že jsem vám to tak usekla XDD Ráda lidi napínám XD... Každopádně, doufám že se vám dílek líbil, a omlouvám se že vyšel až dneska... Ještě gomen za chyby :/ :)) :DD P.s.: na obrázku je Izumi a Hotaru ♥