Nechtěná láska

Kapitola 7

Mlčky jsme šli vedle sebe, byla jsem pořád ještě trochu červená z toho polibku..., ale po chvíli Hiroki tucho prolomil. „Jak si věděla, že vás sleduju? Jak dlouho to, co jsi říkala, ke mně cítíš? Nebo jsi to řekla jen schválně, protože jsi mě nějak poznala, že tam sem?" řekl milion dva otázek. Dobře. Tak jen tři, ale i to je na mě moc. „Nějak moc otázek najednou ne?" řekla jsem a zasmála se. „Jo, možná jo. Ale očekávám taky odpovědi, ať jsou do dvě otázky nebo třicet. Vždy chci slyšet i odpověď." Řekl a zvážnil. Nechápu co ho tak žere. Musela jsem se zasmát, ale pak jsem taky zvážnila a řekl: „Jak jsem tě poznala, že tam si jo? No... je to jednoduché. Nemám sice psí čumák, ale tvoje vůně nejde necítit. Pamatuju si ji... několikrát si mě už obejmul a tvůj pánský parfém poznám všude." Odpověděla jsem na první otázku a usmála. „To abych změnil parfém, když tě budu sledovat." Řekl a zasmál se. Musela jsem se taky zasmát. „Jo, teď jak dlouho to je, co to k tobě cítím že?" „jo." „No... ani nevím jak je to dlouho. První jsem tě nenáviděla. Ale něco jsem k tobě začínala cítit od toho dne, kdy jsi mi napsal omluvný dopis a poprvé si mě obejmul. Ale cítila jsem k tobě jen brzké přátelství. Postupem času se to měnilo na lásku." Usmál se a čekal, až budu pokračovat. „A když si nás sledoval, řekla jsem to schválně, protože jsem věděla, že tam jsi. Chtěla jsem, abys to slyšel. Jakože, i tak bych to řekla... ale mohla bych to říkat klidně i dvaceti lidem, ale k tobě by se to asi nedostalo, a když už jo... tak stejně ne úplně přesně jak jsem to řekla. A do očí bych ti to asi neřekla, na to se až moc stydím." Řekla jsem a začervenala se. Uslyšela jsem houkání sirény, asi jela sanitka. Je mi líto toho, komu se něco stalo. Hiroki se zastavil a vběhl přede mě. Obejmul mě, byla jsem na to zvyklá. Ruce jsem mu dala okolo krku a zabořila se do jeho hrudi. V jeho objetí se vždy cítím chráněná, a je mi u něj dobře. Šli jsme pomalu ke mně domů. Chtěl mě vyprovodit, taky se tak stalo. U našeho domu stála ta sanitka a policie. „C-co se to stalo?!" křikla jsem. Hiroki mi zakryl oči a přitiskl si mě zezadu k sobě. Cítila jsem jeho rychlí tep. „Hiroki! Pusť mě! Co se to ksakru děje?!" vysmekla jsem se mu a podívala se co se děje. Něco, nebo spíše někoho vezli na vozíku. Co se to děje?! Přiběhla jsem tam a začala křičet: „Co se stalo?!" Sestřička, která pracuje i u nás, ve školní nemocnici ke mně přišla ze smutným výrazem. „Je mi to líto Hotaru. Nestihli jsme to včas." Nechápala jsem. „Co jste nestihli včas?!" Pak jsem si všimla dvou aut. Byla tu havárka! Byli tu i hasiči. T-to snad... n-ne! Mami! Došlo mi to. Někdo napálil do mamky, když jela domů! Rozbrečela jsem se. Ten muž to přežil, byl opilý ale teď v bezvědomí, dozvěděla jsem se od sestřičky. Všude houkali ty sanitky. Hiroki mě zezadu obejmul a hlavu mi dal na rameno. Začala se mi motat hlava. Poslední co si pamatuju je, že jsem křičela, aby se mi maminka vrátila. Teď budu žít sama. Pak si ještě pamatuju, že na mě sestřička něco křičela, i Hiroki. Pak jsem asi usnula, lépe řečeno omdlela.

Probudila jsem se v nemocnici. Hiroki seděl na židli vedle postele a držel mi ruku. „M-mami?" řekla jsem, nevím, jestli to byl jen sen nebo ne. „Hotaru. Tvoje máma tu není. Vlastně je, ale je ve tvém srdci." „T-takže to byla p-pravda?" začala jsem vzlykat a slzy se mi kutáleli po obličeji čím dál víc. „Bohužel..." řekl Hiroki a stoupl si ze židle. Ohnul se nade mnou tak, že se naše čela dotýkali. „Je mi to líto." Zašeptal. Odtáhl se ode mě a šel někam pryč. „Hiroki. Neodcházej." Řekla jsem. „Neboj, jdu jen říct sestřičce, že ses probudila." Řekl a usmál se. Slyšela jsem, jak se tam se sestřičkou bavili, asi o mě. Slyšela jsem jen jak Hiroki řekl: „Nebojte se, postarám se o ni." Od té doby, co jsme se stali přátelé, teď už něco víc, se hrozně změnil. Teď je to jiný člověk. Jiný. Hodný, milý, někdy trochu bručoun a mrzutý, ale je i hodně přátelský, laskavý a prostě jiný než jaký byl předtím. Ale i já jsem se hodně změnila. Za chvíli přišel a pošeptal mi do ucha: „Jde se domů." „Ne!" zamítla jsem. Nechci se vracet tam, kde se to stalo! „Neboj, budu s tebou. V domě nic není. Jenom před. Ale i to už je uklizené. Jenže pořád něco někde je, nikdy to nezmizí..." „památky na maminku." Dořekla jsem za něj. Přikývl. Bylo asi šest hodin večer. Cestou k nám, teď už ke mně... jsem mu vyprávěla o tom strašidelném domě, nebo jeskyni nebo co to bylo. Začal se smát, ale byl i naštvaný. Aspoň jsem se trošku zaměřila na něco jiného než na mámu. Přišli jsme ke mně. Vyzuli jsme se a šli jsme ke mně nahoru do pokoje. Začal mu hrát mobil. Někdo mu volal, ale podivila jsem se. Hrála mu tam písnička, ale byla z Nightcore! „Ups..." řekl, asi se cítil trapně, nemyslel jsi, že sleduju anime, ani to ještě neví. „Omluvíš mě?" zeptal se. Kývla jsem. Po chvíli přišel. Sedl si na postel a mlčel. „Um... ty, Hiroki? Skrz tu písničku co hrála." „Ano? Vlastně, ano. Sleduju anime. Možná si budeš myslet, že jsem malý dítě ale-" „Vážně?! I já ho sleduju! Podíváme se na nějaký?" byla jsem ráda. „Jé! Yosh!" „Nechceš tu dneska přespat?" zeptala jsem se. Byl to trapas. „Stejně musím. Kvůli tomu co se stalo. Nebudu to víc vytahovat. Promiň." Vytáhl to. Trochu jsem si vzpomněla, ale pak zase nastavila úsměv a řekla: „Ale pak budeš spát na zemi!" Dořekla jsem a stala jsem mu na zemi. „Okay." Odpověděl. Lehl si vedle mě na postel, aby viděl na anime. Já si podala notebook a zapnula různé anime. Dívali jsme se na něj asi do jedné hodiny ráno. Bylo to fajn, cítila jsem se vedle něj v bezpečí. Ale pořád jsem musela myslet na mámu. Okolo třetí hodiny ráno... ano okolo třetí! Jsem se vzbudila. Nevím proč. Moje hlava, po tom co se stalo, asi nepozná, kdy má vstávat. Zapomněla jsem, že je tu Hiroki. Ležel vedle mě! Skopla jsem ho s postele. Vzbudil se a ospale řekl: „To už je ráno?" „Ne! Ty pako! Ležel jsi vedle mě, i když jsem říkala, že budeš spát na zemi!" „Jojo, sorry." Zakryl se a uvelebil se na zemi. Myslím si, že ani nevnímal, co se teď stalo. Lehla jsem si do postele a chvíli přemýšlela o matce. Přehrávali se mi všechny zážitky. Pak jsem ale zaspala.

Yosh! Další kapitolka dopsána. Omlouvám se, že vyšla tak pozdě a že je krátká, nemám skoro vůbec čas. ._. Omlouvám se za chyby, zítra by měl vyjít další díl, možná i dva. Podle času :))  Na obrázku je Hotaru mamky :( :) Ano, je docela mladá, ale jiný obrázek jsem nemohla najít, kde by byla jako mamka. ._. ano, spíše se mi nechtělo XD gomen.