Nechtěná láska

Kapitola 11

Šla jsem otevřít a viděla jsem usmívajícího se Hirokiho. Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou. Hleděla jsem na něj, jakoby spadl s Marsu. „H-hiroki!!!" zakřičela jsem a skočila mu do náruče, až málem spadl. „Ahoj. Hotaru. Chyběla jsi mi." Řekl a políbil mě na čelo. Rozbrečela jsem se. Ani nevím proč. Bylo to štěstím. „T-ty mě taky..." řekla jsem a vzlykala dál. Vzal mě do náruče a vešel dovnitř. Byla jsem přitisklá obličejem na jeho hrudníku. Zavřel dveře a někam mě nesl. Všechno co si pamatuju, bylo to, že mě nesl po schodech nahoru a pak mě položil na něco měkkého, pravděpodobně na postel. Pak mě políbil na čelo a já šla do říše snů.

                                 Pohled Hirokiho

Zanesl jsem ji do postele, viděl jsem, jak se jí zavírali víčka. Pomalu zaspávala. Políbil jsem ji na čelo a ona už spala. Díval jsem se na ni. Byla v oblečení, co měla přes den. Sice nevím, proč byla tak unavená, když bylo teprve devět hodin, ale asi měla náročný den. Byla roztomilá, když spala. Chtěl jsem jít domů, navštívím ji zítra. Ať se jen prospí. „H-hiroki?" slyšel jsem, když jsem chtěl otevřít dveře od jejího pokoje. „Ano?" otočil jsem se a Hotaru seděla na posteli a zívala. „Z-zůstaň tady. Prosím." Řekla a lehla si na kraj postele, aby udělala místo i pro mě. „Fajn." Když to říkala, tak jsem myslel, že skončím na zemi, ale mýlil jsem se. Lehl jsem si vedle ní a objal ji. Chvíli jsem si hrál s jejími vlasy a pak v objetí usnul.  

Vzbudil jsem se, jelikož se Hotaru snažila vykroutit s objetí. Schválně jsem ji ještě pevněji stiskl. Pořád jsem měl zavřené oči a šibalsky se usmíval. „Hiroki! Pusť mě." Mluvila naštvaným tónem Hotaru, ale já ji nepouštěl. Vyndala jednu ruku a praštila mě po hlavě. Moc to nebolelo ale i tak jsem řekl: „Auvajs." Ale pořád jsem nepouštěl. Otevřel jsem oči a všiml si, že se Hotaru tlačila od postele, aby mě s ní shodila. Nevěděl jsem, že ležím tak na kraji, tak jsem i s Hotaru sletěl s postele. Ležel jsem pod ní a smál se. Byla celá rudá, ale pak trochu míň a začala se taky smát. „Už mě pusť." Řekla a jí ji konečně pustil. Vstala ze mě a šla do koupelny. Já seděl na zemi a díval se za zavírajícími se dveřmi. Tak jsem se rozhlížel po jejím pokoji a všiml jsem si papírů na skříni. Podal jsem si židli a papíry sundal. Byly tam kresby. Byly nádherné. Ty kreslila asi Hotaru... Měla tam nakreslené různé anime a krásně vystínované a vybarvené. Sedl jsem si na postel a prohlížel si je. Hotaru přišla a podívala se na mě. Aspoň myslím, cítil jsem, že se na mě dívá. „Aaa! Hiroki! Zahoď to! Nedívej se!" křičela, všimla si papírů. Vstal jsem a dal ruce, v kterých jsem měl papíry nahoru, tak aby na ně nedosáhla. „Hiroki! No tak!" Já se jen smál. Po chvíli jsem ale řekl: „Vždyť jsou krásné." Podíval jsem se jí do očí. Uhla pohledem a začervenala se. „N-ne... Nejsou. Jsou to jen pokusy, chtěla jsem je vyhodit. Dala jsem si je tam kvůli Izumi. Jednou jsem kreslila a máma na mě zdola zavolala, že tu mám Izumi. Rychle jsem si je dala na skříň a zapomněla na ně." Říkala mi příběh. „Ale, proč sis je tam dala? Vždyť jsou krásné." Byla mrštná. Když jsem jí odpovídal, tak jsem dal ruce trochu dolů, nevěděl jsem to. Ona mi papíry mezitím vytrhla z rukou a chtěla je vyhodit. „Hotaru! Nech si je na památku!" řekl jsem a chytl ji kolem pasu a přitáhl si ji k sobě, aby její kresby nemohly skončit v koši. Vzdychla si a řekla: „Bože... Fajn teda..." pustil jsem ji a pro jistotu jí vzal papíry z ruky. Šel jsem se do koupelny osprchovat a ona mezitím šla po schodech dolů. Šel jsem dolů. Něčím to tu vonělo, ale nemohl jsem poznat, co to bylo. Šel jsem za ní do kuchyně a zezadu ji obejmul. Dal jsem jí hlavu na rameno a ona se usmála. „Mmm.... Vajíčka." Řekl jsem skoro zamilovaně. Mám míchaná vajíčka rád. Máma mi je vždycky dělala k snídani. Pustil jsem ji a sedl si ke stolu.

                                   Pohled Hotaru

Pustil mě a šel si sednout ke stolu. Musím se ho ještě zeptat, jak to, že tady vlastně je. Ne že bych nebyla ráda, že tu je, to jsem a moc, ale říkal, že už asi nepřijede. A ještě mu musím říct o té brigádě. Přinesla jsem nám vajíčka a sedla si naproti něj na židli. „Hiroki? Jak si se sem vlastně dostal? Říkal si, že už se asi nevrátíš." Zeptala jsem se. „No po našem rozhovoru," začal. „Přišla máma a zeptala se, jestli mi chybí přátelé a jestli teda nechci zpět sem. Že bych byl buď u babičky, nebo doma. Rozhodl jsem se, že budu doma. Babičku jsem dlouho neviděl. Řeknu ti, že ji sice mám rád, ale je až příliš starostlivá. Máma mi řekla, že odjedu ráno. Přijel jsem až večer. Bylo okolo deváté, myslel jsem, že ještě nespíš, ale polo jsi už spala." Řekl a zasmál se. Usmála jsem se na něj. „Aha." Řekla jsem. Najedli jsme se a já se dívala pořád na hodiny. „A Hiroki?" „Jo?" „To jsi jel zase letadlem, a ani si nezavolal, nebo nenapsal, že jsi v pořádku?!" zvedla jsem hlas. „Hups..." řekl a poškrábal se na hlavě. „Ale jsem tady, a v pořádku. Jel jsem s tátou, on tady musí zařídit něco se školou, skrz nového ředitele." Řekl a nevinně se usmál. Já vlastně tento týden ve škole nebyla, když Hiroki odjel. Je neděle, takže zítra zase do školy. Zase budou kolem Hirokiho ty jeho "fanynky". Namalované princezničky školy. Když o tom tak přemýšlím, už bych mohla vyjít do práce. „Hotaru?" „Jo?" „Nechceš zajít na oběd?" „Promiň Hiroki, musím něco ještě zařídit..." nevinně jsem se usmála. Nechci mu zatím říkat, že mám brigádu, začal by říkat, jak se jen unavuji, že mi peníze půjčí a tak dále... „Aha, tak někdy jindy okay?" „Okay." „Já už jdu ahoj." Řekl a obul si boty. „Ahoj." Řekla jsem a vyprovodila ho ke dveřím. Dívala jsem se za ním do té doby, než nezašel za uličku. Bylo dvanáct hodin. „Když půjdu teď... budu pracovat jen do sedmy?" zeptala jsem se sama sebe. V tu mi někdo zavolal, zvedla jsem to a z telefonu ze mi ozval povědomí hlas, ale nevěděla jsem koho je. „Ahoj Hotaru. Tady Naomi." Ano, Naomi! „Ahoj Naomi, co se děje?" „No... já jen že je dneska neděle, tak jestli si neuděláme kratší směnu." „Jé, to bych moc ráda, ale nevím, jestli můžeme." „No... můžeme, musíme mít ale odpracovaných šest hodin. Takže když tam půjdeme teď tak v šest jsme doma. Ve všední den, musíme mít odpracovaných pět hodin. Nebo stačí i čtyři." No jo vlastně! Já si to nečetla celé, tu smlouvu. „Aha! Dobře, sejdeme se v restauraci. Ahoj." „Dobře, ahoj." Oblekla jsem se a vyšla. Nebyla zima, ale ani nebylo teplo. Okolo druhé, když dojdu ze škole, tak půjdu kolem třetí nebo čtvrté hodiny do práce, což znamená, že tam budu asi do devíti. To je dobré, takže můžu chodit do práce i až okolo páté hodiny. Ale mohly bychom mít i volno. Přišla jsem do restaurace a převlekla se do uniformy. Začala jsem obsluhovat. Různě jsme se s Naomi střídaly. Slyšela jsem zvonek a šla se podívat, koho půjdu obsloužit. To ne! Rychle jsem zalezla. Byl tam Hiroki s nějakou dívkou. A-a držel se s ní za r-ruku! „Naomi?" špitla jsem. „Ano?" „Můžeš obsloužit toho kluka s tou holkou? Znám ho, je ze škole, a kdyby mě viděl, celá škola by i ze mě utahovala." „Neboj se, obsluhuj zatím jedničku a já jdu k tomu klukovi. Je v boxu číslo dvanáct, takže by tě neměl vidět." Řekla a usmála se. „Děkuju moc! Si vážně kamarádka." Řekla jsem a obě jsme se na sebe usmály. Nechápu to, že by mě bral Hiroki jen jako kamarádku? Z přemýšlení mě vyrušil zvonek, podívala jsem se a dovnitř vešla Izumi. Lepší to být nemohlo... „Hiroki?! Co to má znamenat?!" Křičela po něm. „Izumi! Není to tak, jak si myslíš." Řekl a vstoupl si. „A jak to teda je? Hotaru tě viděla že?" řekla a naštvaně odešla k pultu. „Hotaru? Chtěla bych nějakou vodu prosím." Vylezla jsem a podala jí magnesiu. Hiroki si mě všiml a šel k pultu. Já zašla rychle do kuchyně. Svezla jsem se po stěně dolů a rozbrečela se. „Hotaru? Děje se něco?" řekl kuchař. Pořád nevím, jak se jmenuje. Jak už jsem říkala, mohlo mu být okolo dvaceti pěti let. Byl docela pohledný. Měl hnědé vlasy a i hnědé oči. „Ne nic... Jak znáš mé jméno?" „Jmenovka." Řekl a ukázal na jmenovku, co jsem měla na uniformě. „Aha, jak se vlastně jmenuješ ty?" zeptala jsem se. „Je, promiň. Já jsem Kazuo Hirashima." „Aha." Řekla jsem a usmála se. „Co se teda stalo?" Ptal se Kazuo. „Můj asi kamarád, myslela jsem si, že je to můj kluk, ale teď je tady s jeho asi holkou." Řekla jsem a rozbrečela se ještě víc. Kazuo mi podal ruku, abych vstala. Přijala jsem ji. Nebyl oblečený v uniformě pro kuchaře, měl na sobě černé rifle a černou mikinu. Myslím, že přes to mývá je zástěru. Kazuo se na mě podíval a já se slzami v očích na něj taky. Usmál se na mě a objal mě. To jsem potřebovala, objetí.

                              Pohled Hirokiho

Utíkal jsem za Hotaru do kuchyně, nevěděl jsem, že tu pracuje. Zastavil jsem se za rohem. Slyšel jsem Hotaru a nějakého kluka jak se spolu baví. „Co se teda stalo?" zeptal se, mě neznámí, kluk nebo muž.„Můj asi kamarád, myslela jsem si, že je to můj kluk, ale teď je tady s jeho asi holkou." Odpověděla mu s brekem Hotaru. Opřel jsem si hlavu o stěnu. Není to tak, jak si všichni myslí... Hotaru, doufám, že mě pak pochopíš a budeš mi věřit. 

Tak další dílek je tu! Jak myslíte, že to dopadne? :oo :D Jsem zlá, že jsem vám to zase tak nějak sekla. :DD :) Gomen za chyby :) Nevím co k tomu napsat :DDD Tak doufám že se líbilo, i když já s tím moc spokojená nejsem.. :D Na obrázku je kuchař Kazuo :DD :)