Nenávidím tě! Já vím.

10

„Tak co se to se mnou sakra děje?!" křičela jsem zoufale na Bruce a po tváři mi sjela slza. Byli jsme v jeho laboratoři. Seděla jsem na lehátku a zajížděla si rukama do vlasů.

Bruce se na mě smutně podívala pokrčil rameny. „Jak, že nevíš? Vždyť jsi nejlepší vědec, kterýho znám," zašeptala jsem zoufale a podívala se na mé hubené ruce. Na okovy, které se nejspíš upravovaly samy tak, aby mi co nejlépe seděly. Bruce si ke mně přisedl a podíval se znovu do tabletu. „Já vážně nevím, co se to s tebou přesně děje. Neumím určit diagnózu. Ale vím jistě, že se ti buňky v těle obrovskou rychlostí mění. Jakoby se něčemu přizpůsobovaly. Přizpůsobovaly se té zvláštní věci v tvém těle. Ale jestli je to pozitivní nebo negativní průběh... to já nemohu určit," řekl jemně a podal mi kapesník. Vděčně jsem ho od něj vzala a nechala se jím doprovodit zpět do mého pokoje.

☼

Otec se se mnou nebaví, i když se ho Pepper, která se už konečně vrátila, snažila přesvědčit, ať přestane trucovat. Na oplátku se sním teď taky nebaví. Prostě tvrdohlavej chlap.

Dívala jsem se na zprávy, kde říkali, kde mě opět řešili. Jednou se tam objevila Allison a říkala, jaké jsme byly kamarádky. Hned jsem se šla vyzvracet. Právě probíhaly nové volby prozatímního prezidenta, kterého nahradí pak oficiálně zvolený.

V tom mi zazvonil mobil. Zvedla jsem ho z nočního stolku a podívala se kdo volá, pohledem jsem zabloudila k železným náramkům a zrak zase rychle odvrátila. Volala mi Martha. Už zase. Od té doby co jsem se jim ozvala a rozloučila se s nimi, mi volala pořád a kluci taky. Já bych dělala to stejný. Vlastně jsem se divila, že se sem ještě nevkradli a neunesli mě, abych to nemohla podstoupit.

Chvíli jsem koukala na blikající obrazovku a pohrávala si s myšlenko, že bych jí to zvedla. Mohla bych se jí svěřit. Vybrečet se jí. Ale hned jsem to zamítla a telefon zhasla. Nebudu ji zatěžovat svými problémy. Neměla jsem už chuť na ty politický žvásty a narážky na mě, takže jsem televizi zhasla a přemýšlela, co teď. Ne, že bych toho mohla dělat spoustu. Byla jsem ráda, když jsem se doplazila k Brucovi do laboratoře a pak zpátky. Nebo k ledničce. Poslední dobou se mi vrátila nějaká chuť k jídlu. I když to nebylo vůbec vidět. Řekla bych, že se můj stav spíš zhoršoval.

Zakručelo mi v břiše, a tak jsem se sykavě zvedla a odbelhala se podívat do kuchyně. Nazula si mé gucci pantofle a zabalila se do županu. Musela jsem vypadat hrozně. Kruhy pod očima. Vlasy mastné a v nepříliš povedeném drdolu. Otevřela jsem dveře a přidržovala se zdí. Vešla jsem do kuchyně, která společně s obývákem zabírala půlku patra, a viděla jak tam sedí táta ještě s nějakýma čtyřma lidma. Nevšímala jsem si jich, hlavně táty, a pomalu a belhavě došla k ledničce.
„Jude, pojď za námi," zavolal na mě táta znenadání a já se za ním překvapeně otočila s lžičkou čokolády v puse. Odkdy se mnou mluví?Vzala jsem si kousek pizzy a šla za nimi. Když jsem došla k pohovce málem se mi už poněkolikátý zastavilo srdce. Chvíli jsem otevírala ústa jako ryba na suchu a pak ze mě vypadlo: „A do prdele."

Seděli tam. Martha, která se držela s Liamem za ruce, Ethan a Noah. Všichni si mě zděšeně prohlíželi. Měla jsem chuť utéct a někam se zahrabat. Nebo tady a teď skočit z balkónu. „Vždyť jsem vám to už vysvětlovala," hlesla jsem a už nepřemýšlela nad kouskem pizzy. Položila jsem ho na talíř na stůl a udělala pár nejistých kroků k nim. Připadala jsem si před nimi odhalená. Možná jsi se i styděla.

„Říkal jsem vám, jak bude nadšená," pronesl ironicky táta. „Ty se se mnou bavíš od kdy?" zajímala jsem se a trochu zadoufala. Ten mi ale neodpověděl. Zarputile se díval před sebe. EM a Liam se na sebe nejistě podívali. „Mohl bys prosím odejít?" řekla jsem nejistě tátovi, kterej se beze slova zvedl a odešel.