Nenávidím tě! Já vím.

26

,,Když vám tedy slíbim, že se z vlastní vůle nevrátím na Asgard a neúspěšní vedle Lokiho, pustíte mě zpět na Zemi? Za mým otcem?" Zeptala jsem se jich. Forseti, chvíli zkoumal má slova, ale nejspíš, přehodnotil, že jsou pravdivá. Opravdu se sama na Asgard nevrátím, ale co když mě znovu přivede Loki? Musíme to pak udělat tak, že se nebudu vracet z vlastní vůle.

,,Ano, budeš se moct vrátit zpět na Zemi, jak tomu ty říkáš, a žít tam opět normální život s otcem. Bez magie. Stále v tobě bude, ale nebudeš ji moci použít," odpověděl Dellingr.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli to je úpravna volba, hlavně když jsme neuzavřeli zcela pouto, ale i tak si myslím, že vrcholné uzavření může počkat, už to není až tak naléhavé.

,,Tak platí," pronesla jsem tiše a pro tom se dívala do země. Dellingr se ledově usmál a temná místnost se rozzářila sluncem.

Narazila jsem do zdi a následně spadla na popelnice, ze kterých jsem se skutálela na špinavou zem. Stále jsem byla v těch šatech, takže zlatý korzet, který vypadal jako zbroj, mě ušetřil naražených žeber.
Zasténala jsem a zvedla se. Přitom jsem si oprašovala prach a různý bordel že šatů. Okovy mi zůstaly. Na rukou i na krku. Úžasné. Takže já se jich zbavím a hned je zase mám.

Byla jsem v nějaké postranní uličce, která nikam nevedla, a tak jsem vyšla na hlavní setnělou ulici. Byla jsem v New Yourku. To mě uklidnilo. Ti dva grázlové splnili slib. Já ho ale nemůžu dodržet. Loki je má součást a já se ho nehodlám tak jednoduše vzdát.

Výhodou velkého města je, že má sobě vlastně můžete mít cokoli a nikomu to nebude nějak divné. Divností je tu hodně. A takovéto šaty se řadí mezi ty nejmenší. Potíž bylo zeptat se, jak se dostat k Stark Toweru. Teď už prý k Avengers Tower. Největší překvapením bylo, že jsem na ně mluvila asgardsky. Neuvědomovala jsem si to, ale pak jsem na Asgardu mluvila pouze tímto jazykem. Měla jsem ho nějak zakódovaný. Hned jsem přešla do angličtiny a to už mi odpověděli.

Neměla jsem peníze na taxík a tak jsem vlezla nenápadně do metra a doufala, že nepřijde revizor. A taky že mě nikdo nepozná.
Sedla jsem si mezi dva muže a dívala se na tmu za okny. Přemýšlela jsem, což, jak jsem se už zmiňovala, se moc často nestává. Dívala jsem se pořád na to okno, takže jsem si nevšimla, že mě jeden muž vedle mě pozoruje. Dělala jsem, že nic a polkla. Stále mě nepřestával pozorovat, a tak jsem si stoupla a na nejbližší zastávce vystoupila. Spěšně jsem přešla na jinou linku a vecpala se do přecpaného metra. Ten muž mě ale stále sledoval. Nastoupil do stejného metra.
Takže jsem tento postup zopakovala. Vystoupila jsem a dala se do běhu. Našla jsem nejbližší schody a vyběhla na noční ulice, které stejně byly stále dost živé.
Prodírala jsem se davem a zjistila, že jsem vystoupila na Time Square. Fajn, tady jsem to dobře znala. Vběhla jsem do jednoho z obchodů a zalezla mezi regály s oblečením. Skrčila jsem se a pozorovala vchod.

Muž v černém obleku vešel a rozhlédl se. Pokračoval dál do obchodu, a když zmizel z dohledu vystartovala jsem zpět do metra, kde jsem se málem zabila na schodech.
Vběhla jsem do zavírajících se dveří a snažila se uklidnit zrychlený dech. Metro se rozjelo a vrhli se to tmavých tunelů pod celým městem. Vagón se postupně vyprazdňoval a uvolnila se místa k sezení. Na jedno jsem si sedla a opřela jsem se hlavou o sklo za mnou. Povzdechla jsem si.

Koutkem oka jsem zahlédla tabuly se zastávkami. Prostě pojedu na konečnou, kde přestoupím na jinou linku, která by mohla vést k mému cíly.
Naproti byla malá televize, kde zrovna hrály zprávy.
,,Zvláštní astrologický ukaž, jež se objevil před pár hodinami, je pro vědce stále tajemnstvím. Ale nebojte se, nic nám nehrozí-" říkala právě hlasatelka a hovořila dál, jenže mě se začaly zavírat oči. Pomalu jsem se ponořila do spánku.