Nenávidím tě! Já vím.

9

On mě zabil. Zabil mě. Zlomil mi vaz. Jenže... jsem pořád tu. Ne ve svém těle. Tu už jsem necítila. Necítila jsem žádnou nit, která by mě k němu vázala. Ale proč něco cítím? Proč jsem stále vnímala osoby kolem mě? Jejich pocity.

Byla jsem ve stejné místnosti, jako když mě zavalila ta lavina. Na jedné straně je světlo a na druhé je cesta zpět. Mé vědomí se vydalo k cestě zpět. Ale neměla jsem jí jak projít. Neměla jsem těla. Byla jsem jen... ani nevím, co jsem byla. Nemohla jsem tam tátu takhle nechat. Prostě se musím vrátit... Ale co když to nejde? Minule se to ale povedlo! Jenže tentokrát jsem neměla tělo. Neměla jsem se jak do těla vrátit. Dívala jsem se skrz stěnu do života. Všechno tam bylo nějak zpomalené. Za celou dobu, co jsem tu byla, táta ke mně zvládl udělat jediný krok. A Lokiho dýky se zaleskla těsně před hrdlem vojáka, který mě pomocí magie zabil. Sledovala jsem, jak se krátí další život.

Naposledy jsem se podívala na zoufalou tvář táty. A chtěla projít, ale něco mě drželo a táhlo mě to zpátky. Někdy se zase potkáme, o ti slibuju. Otočila jsem se zády k životu. Nastal čas, abych šla dál. Jenže jsem náhle z té místnosti zmizela. Ocitla jsem se zpátky. Byla jsem v něčím těle a viděla jsem jeho očima. Lokiho očima. A cítila jsem to, co on. Překvapilo mě že smutek. Ale co mě nepřekvapilo byl hněv. Ztratil cenné informace. Vytáhl ruku s dýkou z vojákova hrdla a nechal ho padnout na zem. Ani se nedíval, jak se dusí vlastní krví. Znenadání se ke mně rychle sklonil a než kdokoliv stačil něco říct nebo udělat, byl pryč. Odnesl si i mé tělo.

☼Loki☼
Tak to si asi dělá srandu. Zaraženě jsem se díval na mrtvou Jude a hned na to vrazil tomu imbecilovi dýku do krku. Cítil jsem, jak její duše putuje kamsi dál, a tak jsem polapil vlákno, které jsem k její duši našel, a přitáhl ho k sobě. Ani sekundu navíc jsem nečekal a přemístil se s Jude do Temných hor. Tři hory a uprostřed nich stál už zcela opuštěný chrám, který nyní sloužil jako hrobka.

V horách Temna se provozovala temná magie, jak nečekané, když se to tu jmenovalo Temné hory, jako by nemohli vymyslet poetičtější název. Oživovali se tu mrtí.

Nesl jsem zlomené tělo Jude v náručí a uprostřed chrámu ji položil do jezírka naplněného hvězdným načervenalým svitem. Byl rudý měsíc, mohlo by to vyjít. Klekl jsem si vedle jezírka a začal zaříkávat.

Nesmí zemřít. Nesmí. Kolem rukou Jude se omotaly prameny hvězdného svitu a pomalu ji omotaly celou. Nebylo ji vidět. Žádná část z jejího těla. Pak zahřmělo a Jude se vznesla do vzduchu. Cítil jsem ji. Vnímal to, co ona, a první, co ucítila, byla bolest. A nenávist. Hněv. Otevřela oči, které měla celé černé a spadla zpět do hvězdného svitu. Zatajil se mi dech a sledoval Jude, co bude dělat. Jestli dá nějaký náznak, že je v pořádku. Ta jen ale ležela a zrychleně dýchala. Otočila hlavou ke mně. Upřela své temné oči na mě a několikrát zamrkala. Už měla oči jako dřív. Omdlela a zase vypadala jako mrtvá.

Poprvé jsem se pozastavil nad svým jednáním. Co jsem to do ní vypustil?

☼Jude☼
Když jsem otevřela oči mého těla, viděla jsem jen temnotu a cítila jen bolest, jak se mé tělo něčemu dávnému a mocnému přizpůsobuje. Když jsem spadla, viděla jsem opět normálně. Vůbec nemám tucha co se to právě teď stalo, ale jedno vím jistě. Vstala jsem z mrtvých, jako Ježíš. Já vám to říkám od začátku, jsem bůh.

Loki ke mně přistoupil a klekl si. Lehce se dotkl mého krku, který byl ještě před pár okamžiky zlomený, jestli nahmatá tep. Ruku odtáhl a chvíli tam jen seděl a pozoroval mě. Cítila jsem, jak se mezi námi cosi utvořilo. Bylo to něco, co nepocházelo z tohoto světa. Bála jsem se toho, protože to vypadalo jako živé.