Nenávidím tě! Já vím.

4

Byla mi strašná zima. Klepala jsem se tak, že jsem ani necítila kručení v břiše. A ten zápach. Pach mokrého kamene smíchaný s železitým pachem krve. Byla jsem zavřená v cele, která byla vytesána snad do samého srdce hory. Po tvářích mi ztékaly slzy, ze spánku zas krev. Ta tu byla všude.
Ležela jsem smotaná do klubíčka uprostřed místnosti. Těch mokrých stěn jsem se bála. A dívala se na své ruce. Všude bylo spoustu krve. Mojí krve. Měla jsem od krve celé ruce. V sepjatých dlaních bylo malé jezírko. A rána mezi žebry nepřestávala pulzovat a krvácet.
Nepamatuji se jak se mi to stalo ani co se tady dělo. Jen vím, že to všechno konečně skončí. Třeba konečně odsud zmizím, potkám zase svýho tátu. Nebudu muset už trpět Muflonovu přítomnost. Nebudu muset být uprostřed těchto prohnilých stěn.

Pousmála jsem se a pomalu nasála do plic studený a hnilobou zapáchající vzduch. Každý nádech mohl být můj poslední. Zavřela jsem oči a zaposlouchala se do zvuku kapající vody. Stékala po stěnách, ve kterých už měla vytvořené cestičky. Ztrácela se hluboko do skály. Nebo se přidala do zakalené kaluže na zemi. Ze stropu, jestli se tomu tak dalo říkat, na mě spadly dvě kapky. Svým způsobem mě tam zvuk uklidňoval, ale voda nebyla to jediné co jsem slyšela. Kroky. Jejich vlastník ani jednou ve svém kroku nezaváhal. A taky byl hodně blízko. Zastavil se. Ozývaly se hlasy, kterým ale nebylo rozumět. Byly moc tlumené. Co se děje? A najednou se místnost zaplavila slabým, ale pronikavým světlem. Dolehl na mě stín osoby, která stála ve dveřích. Ozvalo se dalších pár kroků. Dotyčný už stál téměř u mě. Nevypadal příliš překvapený tou krví. I když přece mi jen přišlo, že jsem zaslechla naštvané nadechnutí.

Přiložil mi prsty a zkoušel tep. Chtěla jsem pod jeho dotekem ucuknou, ale už jsem necítila skoro nic. Odtáhl ruku.,, Říkal jsem vám. Ať ji hlídáte." Zavrčel tichým smrtícím hlasem. Před dveřmi jen někdo polkl.
Loki mě vzal do náručí. „N- n- nech m- m- mě!" Pokusila jsem se říct námitku, ale nic jsem nezmohla. Loki mě akorát stiskl ještě víc.
Vyšel se mnou na osvětlenou chodbu a já cítila jak mi z rukou celkem hodně odkapávají velké kapky krve, jsou to skoro až potůčky. Hlava se mi sama zaklonila a záda nepatrně prohnuly. Cítila jsem se jako hadrová panenka.
Začínaly se mi zavírat oči, ale nutila jsem se, abych je nezavřela. Nesměla jsem ho pustit z očí. Musela jsem vědět, co chce dělat. „Měl j- jsi mě," Polkla jsem a s vypětím všech sil jsem se pokusila doříct: „N- nechat z-." Než jsem to stačila doříct, přerušil mě: „Zemřít? To by se mi nehodilo," pronesl klidným hlasem. Lehce jsem naklonila hlavu k němu a podívala jsem se mu do očí. Naše pohledy sse střetly. Celoud dobu mě pozoroval.

Ano, měl mě nechat zemřít. Chtěla jsem zemřít. Odvrátila jsem zrak a vedla boj s nepřítelem, který mi chtěl oči zavřít a připravit mě o kontrolu nad mým tělem. Ztěžka jsem dýchala a po čele mi stékaly kapičky potu. Cítila jsem, jak mi tělo těžkne. Přestala jsem cítit některé části těla. Nikdo už nepromluvil a já ten boj začala rychle prohrávat.

„Je stabilizovaná," řekl někdo. „To bych radil. Jestli to nepřežije, nemusíš to přežít ani ty!" řekl někdo druhý chladným, ale klidným hlasem. Ten hlas mi přijde povědomí. „Ano, pane," odvětil pokorně první muž. Ucítil jsem lehký dotek na ruce.
Kde to ale jsem? Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Pokusila jsem se pohnout, ale neměla jsem kontrolu nad vlastním tělem. Co se stalo? Pokusila jsem se o to znovu. Najednou jsem uviděla, ale ne mýma očima. Viděla jsem sebe jak ležím na posteli a jsem připojena na přístroje, které ale nemohly být z našeho světa. Kolem mě poletovalo nějaké červené světlo. Cítila jsem emoce, které ale nebyly moje. Viděla jsem to a cítila jen na zlomek sekundy. A Pak? Ten výjev zmizel a byla tma. Už zase.

Procitla jsem. Cítila jsem opět své vlastní tělo. Cítila jsem teplo a pohodlí. Neodvážila jsem se ale otevřít oči. Ještě ne. Jenže jsem zvědavá od přírody, a tak jsem se nedala a oči pomalu otevřela.

Nasála jsem do plic vzduch. Nepáchl po zatuchlině v mokrém kamenu. Byl chladný a čerství.

Prozkoumala jsem očima okolí, jenže byla tma a na stropě se odráželo pouze světlo měsíce za bariérou, co tu byla místo oken. „Já pořád žiju," zašeptala jsem zklamaně. Pokusila jsem se posadit, jenže v žebrech mi bodla nesnesitelná bolest. Ještě jednou jsem se pokusila vytáhnout a opřít se o čelo postele, ale měla jsem pocit, že mi žebra dřív upadnou. Pomalu jsem si lehla, zavřela oči a pomalu oddechovala. Pak mě přemohla myšlenka. Co se stalo? Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ke zraněním přišla. Spíše jak jsem k nim přišla.

„Pokusila ses se zabít tím, že pomůžeš svému tělu rychleji vykrvácet. Poprala ses tam s jedním z mých můžu, který tě bodl a ty jsi mu pak nějak zlomila vaz." Tmu proťal sametový hlas. Loki.

Zastavilo se mi srdce nad tím co řekl. Já zabila člověka. Já zabila člověka. Tato věta mi nepřestávala znít v hlavě pořád dokola a dokola. Jakoby mě má duše za to chtěla ztrestat. Ale nebyl nevinný. Nebyl nevinný. Tohle bylo záchranné lano. Zabila jsem ho v sebeobraně. Štěstí, že si to nepamatuju.

Znovu jsem se pokusila posadit a zkřivila přitom obličej bolestí. Podepřela jsem se jednou rukou a druhou se držela za žebra. Podařilo se mi opřít o chladné čelo postele. Dívala jsem se kolem a hledala ve tmě, která mě obkličovala ze všech stran, Lokiho. On mi ale pomohl ho najít a blikl lampu vedle křesla, ve kterém seděl. Místnost zalilo teplé světlo. Musela jsem párkrát zamrkat, než jsem se na něj podívala a on se mnou navázal oční kontakt. Byl to tichý boj. Nakonec jsem promluvila první já. Hlas se mi trochu třásl a byl ochraptělý,: „Můžeš mě tam rovnou zase zavřít, protože má odpověď se nezměnila," snažila jsem se znít pevně i přes třesoucí se hlas. Marně. Loki se usmál tím jeho ležérním úsměvem a řekl,: „Já vím. Ale zpátky do té kobky tě nepošlu, mohla by si mi zabít dalšího muže." Ostře jsem se nadechla, nemohla jsem uvěřit, že jsem zabila člověka.

„Od teď budeš mým hostem," řekl jakoby nic.

„Ne vězněm?" zeptala jsem se kousavě a pozvedla bradu. Loki se blesku rychle zvedl, až jsem se lekla, a pomalu vykročil ke mně. „Jak se to vezme," rozezněl se pokojem jeho tichý, nebezpečný hlas a mně přejel mráz po zádech. „Buď budeš poslušná a nebudeš dělat problémy, anebo si nebudeš vážit toho, že můžeš žít v luxusu a budeš litovat toho, že jsi mne neuposlechla." Mluvil se mnou, jako bych byla malé dítě. Jeho úsměv mluvil tak, že ať mi nařídí cokoliv, musela bych se podřídit. ,

„Já ti nebudu dělat žádnou děvku," plivla jsem mu ta
slova do obličeje a on lehce zrudl vzteky. Najednou mě neviditelná ruka zatlačila na matraci a já nemohla dýchat. Sevřela mě pevně. V hlavě jsem měla obrovský tlak, až mi zalehlo v uších. Nedovolila jsem aby mi ze rtů utekl vzlyk.

Loki se ke mně sklonil a pošeptal mi jako milence: „Radil bych ti," začal, „Aby jsi dělala všechno, co ti řeknu, a nebyla na mě drzá, protože neudělám jen něco tobě, ale i tvým blízkým. Zabiju je. Všechny do jednoho. Před tvýma očima a před jejich smrtí budou vědět, že jsi jejich zbytečnou a bezvýznamnou smrt zavinila ty!" dořekl tichým, ostrým, bezcitným hlasem a odtáhl se. Vtom taky povolila ta neviditelná ruka co mě držela. Tlak, který půsoil na mé tělo povolil a uši už nebyly zalehlé. Zhluboka jsem se nadechla a dávala si pozor, abych nezlapala po dechu.

Loki došel ke dveřím a než nimi prošel mávl rukou a vedle mé postele se objevil na nočním stolku talíř s jídlem. „Najez se a odpočívej. Jsi ještě slabá," řekl už klidně a odešel.
Podívala jsem se na jídlo. Neměla jsem vůbec chuť. Znovu jsem se lehla, zavřela oči a usla.

Další kapitola je tady na počest mé kamarádky, která mě donutila ji říct jak se jmenuji na Wattpadu aby si mohla přecíst co píšu.
Mrcha jedna.

Zdar