Nenávidím tě! Já vím.

5

Svou porci jídla jsem poslušně snědla. Měla jsem hlad jako blázen. Jenže jakmile jsem usla, začaly se mi zdát noční můry. O tom, co jsem tady zatím zažila. Jak jsem se prudce probudila, jen tak tak jsem stihla doběhnout k záchodu a obsah žaludku vyklopit do něj. Spláchla jsem a rukama se opřela o chladnou vanu. Odsunula jsem se od mísy a opřela se hlavou o hladkou kamennou zeď. V žebrech mě ohromně zabolelo a já už nebyla schopná se znovu zvednout. A tak jsem si odevzdaně povzdechla a na chvíli zavřela oči. Jen na chvíli, abych načerpala sílu. Jasně, že jsem nakonec usnula. Ale divné bylo, že jsem se probudila zase v mojí posteli.

Začala jsem být lehce paranoidní. Jen něco zaskřípe nebo se něco ozve a já jsem schovaná po peřinou s čímkoli v ruce. Někdy mám doopravdy pocit, že jsem se zbláznila, ale pak mě můj ochočený duhový drak uklidní, že to není pravda.
Jo... přiznávám, že je to se mnou velký špatný.

Tak uběhlo několik dní. Vždy se mi u postele objevila dvě jídla denně, většinou nějaká kaše, ale já jsem je přestala jíst hned po druhé noci, co se opakovala noc první. Vždy se vyměnilo za čerstvé. Snažila jsem se nějak zaměřit mou pozornost na něco jiného, a tak jsem si pořádně prohlédla celý pokoj a třeba najít něco, co bych mohla Lokimu zabodnout do očí. Celý ten pokoj byl obrovský, skoro tak velký, jako můj bývalý byt. Jenže v něm skoro nic nebylo. Jen postel s nebesy z černého šifonu a tmavým povlečením napravo od dvojkřídlých dveří, krb vytesaný přímo do hory a kolem něj dvě křesla a jedna malá pohovka s lampou mezi jedním křeslem a jí. Skříň, ve které bylo pár kousků oblečení a nová prostěradla. A spousta prázdných polic. Byl vytesaný do černého kamene hory, jako celá pevnost, jak se zdálo. Naproti posteli byly dveře do koupelny, bylo to přes celou místnost, takže jsem musela v noci rychle utíkat. Vana byla jako malý bazén, taky z černého kamene. Byla vestavěná přímo do skály.

Celá jedna strana je asi nějak začarovaná. Je to jakési okno, kterým jsou vidět celé hory, ve kterých jsme, ale není tam sklo. Jakoby tam byla jen vzduchová bariéra, která propouští vzduch z venku, který se při setkáním s bariérou ohřeje. Když jsem se tama snažila prostrčit ruku, jen mě bariéra lehce odstrčila. Někdy skálu podepíraly pilíře, které se v okně střídají po velkých rozestupech.
Stěny jsou celé černé i podlaha, ale sem tam je protkán bílý pramen křemene. A hladké jako dětská prdelka.

Byla jsem vysílená. Všechno mě bolelo. A když jsem se zrovna nedávila nad záchodem, spala jsem a nabírala ztracenou sílu. Pak jsem si uvědomila, že jsem byla převlečená v hedvábném pyžamu, které bylo i ve skříni. Budu dělat, že mi to vůbec nepřipadá děsivé.

☼

Zdála se mi další noční můra. Jela jsem ve vlaku a tentokrát vojákům prošlo to, aby si mě vzali. Křičela jsem, když mě trhali na kusy, když si brali každičkou část mého těla. Když mě roztříštili na malé kousíčky. A z mého já už nezbylo vůbec nic. Byla jsem jen skořápkou bez duše. Kdyby to udělali, Loki by si z mé mysli mohl vzít cokoliv.

Ze snu mě probralo prásknutí dveřmi. Prudce jsem otevřela oči a vylítla do sedu. Bezděčně jsem si k sobě přitáhla peřinu a snažila se zastavit pocit dávení tím, že jsem zhluboka dýchala. Stejně bych ze sebe už nic nedostala. Žaludek jsem měla pár dní prázdný.
„Řekl jsem ti," prořízl ticho Lokiho naštvaný hlas, „že se máš najíst!" Podívám se na rozzuřeného Lokiho a neobtěžuji se zvednout z postele.
„Nemám hlad a navíc jsi mi do toho mohl něco dát," řekla jsem provokativně a pozvedla bradu. Nesměla jsem dát najevo, že jsem k smrti vyděšená. Z něj a těch hrozných snů. Nesměla jsem dát najevo slabost.
„Nic jsem ti do toho nedal."
„To jsi vařil ty sám?"
„Ne a sněz to."
„Ani nevím jak je to tady dlouho."
Loki zabručel a jídlo se objevilo nové. Jen při pohledu na talíř jsem se musela přemáhat, abych nevyběhla ke koupelně.
„Nic v tom není. Jez!" řekl v tiché hrozbě.
„Já to jíst prostě nebudu," odpověděla jsem jemně a zacukal mi koutek úst.
„Proč!?" procedí skrz zuby. Začíná mu docházet trpělivost.
„Prostě raději vyhladovím pokud mi k tomu nechceš dát kávu," řeknu prostě. Jakoby to byla ta nejjasnější věc na světě. Musela jsem se přemáhat, abych se nezačala smát.
,,Cože?" oboří se na mě a jde poznat, že mu rupnou nervy.
„Mé tělo bere energii z kofeinu, sarkasmu a nevhodných myšlenek. Mám ráda sarkasmus, je to jako mlátit lidi do obličeje slovy." Asi jsem si dovolila už moc, co když mě zase vhodí do té kobky.
Na tváři nedokázal potlačit čtverácký úsměv, což byla hodně nezvyklé. „A jaké jsou ty, nevhodné myšlenky?"
„To by tě tak zajímalo, co?" Na tváři se mi objevil provokativní úsměv, který už jsem zkrátka nezvládla zadržet pod pokličkou. Loki jakoby si hned uvědomil, že se na mě usmál a hned nasadil svou kamennou masku a vymazal úsměv, který mu ještě před chvílí hrál na tváři. Mně taky zmizel a zase mezi námi zavládlo nepřátelství. Ukázal rukou na talíř s jídlem. „Musíš jíst, jinak zeslábneš a budeš mi k ničemu. Prostě to sněz, nebo to do tebe dostanu násilím."
„Nemluv na mě jako na malé dítě," ujelo mi a hned jsem zalitovala, že jsem to vypustila z úst.
„Tak se tak přestaň chovat!" křikl na mě a bez dalších slov a pohledů odešel. Nezapomněl prásknout dveřmi.
Tak tohle bude ještě zajímavý. Řekla jsem si v hlavě a radši se dala do jídla. Jenže hned po pár soustech jsem se oklepala a musela lžíci rozklepanou rukou položit. To nedám.

Tak jsem vzala misku s jídlem a šla do koupelny, kde jsem jídlo radši spláchla, než abych musela pozřít ještě další sousto. Možná budu mít štěstí a vyhladovím a umu dřív, než na to Loki přijde.

Ahoj, teď byla trochu kratší kapitola. Omlouváme se i za to že dlouho nevyšla, ale i přesto doufám, že se vám to bude líbit.