Nenávidím tě! Já vím.

15

Tentokrát jsem se neprobudila v Lokiho posteli ani jinde v Lokiho komnatách. Probudila jsem se na tvrdé, studené podlaze.  Byla jsem v kulaté místnosti, která byla ve špičce věže nějakého paláce, který jsem nepoznávala, a měla okna od podlahy až ke stropu beze skel a všeho. Rozklepaně jsem se postavila a vyplašil mě zvuk řetězů, které vedly od mých zápěstí až ke stěně. Porzhlídla jsem se všude kolem a hledala přístup do věže. Nic jsem nenašla. Žádné padací dveře ani nic tomu podobného. 

Posadila jsem se a opřela se o stěnu mezi dvěma okny. Místnost byla velká zhruba jako zahradní bazén a bylo tu pět úzkých oken. Naneštěstí už se blížilo k zimě a o nevlídné počasí tu nebyla nouze. Okny profukoval ledový vítr a v místnosti nebylo místa, kde by se před ním dalo schovat. Stále jsem na sobě měla jen něco jako tepláky a Lokiho košili. A samozřejmě bosé nohy.
 
Lehla jsem si na zem a schoulila se do klubíčka, abych se zahřála svým vlastním teplem.

Teď bych klidně políbila Lokimu boty, jen abych dostala deku. Zavřela jsem oči a doufala, že je to jen další představa, co mi Loki nasadil do hlavy. Samozřejmě, že nebyla.

Proč jsem nepočkala aspoň na to jídlo, co mi někdo měl přinést do pokoje. Tady asi nic nedostanu, protože se tu nikdo nemá jak dostat.

O PĚT DNÍ POZDĚJI

Tím, že mám v sobě moc bohů, nejspíš vydržím bez jídla a vody dýl, než by se mi zamlouvalo, ale teď se mi to hodí.

A jestli dobře počítám, mám dneska narozeniny. ,,Juchů," zajásala jsem chabě a ještě víc se zamotala do klubíčka, abych se ochránila před chladem a padajícím sněhem. Ani mi není do žertování. A to je už moc. Přitiskla jsem se ještě víc ke zdi a začala se modlit. Nejsem věřící, ale zoufale situace si žádají zoufale činy.

Možná jsem skoro bohyně, ale tělo mám skoro pořád lidské, a i když vydržím bez vody a jídla mnohem déle než normálně, imunitu mám slabou jako normálně a teplota mi klesla jako normálnímu člověku v mé situaci. Jestli odsud rychle nevypadnu, budu podchlazenánohem víc, než jsem teď.

Vydechla jsem a sledovala obláček teplého vzduchu dokud se neroplynul a nestal se součástí vzduchu kolem mě. ,,Prosím," zašeptala jsem a zavřela oči za účelem spánku, pro ušetření energie.
Když už jsem skoro spala, dole pod věží, což mohlo být tak sto metrů, se začaly ozývat výkřiky a zvuky boje. Podívala jsem se přes okraj.

LOKIHO POHLED
PŘED PĚTI DNY

Odnesl jsem její bezvládné tělo ke mně do komnat a uložil jsem ji do postele. Jediný důvud, proč ji stále nechávám u mě je ten, že je to nejlíp střežitelné místo, pokud si tedy strážní nedají partičku karet. Přehodil jsem přes ní peřinu a pozoroval jak pomalu a pravidelně oddechuje.
Chtěl jsem zjistit kolik toho slyšela, a tak jsem se jí podíval do vzpomínek.

Vymazal jsem část o tom, že by si mě chtěla vzít a rozvedl víc část o tom, že nekteří uvažovali o její smrti. To by mělo zabrat.
Takto jsem jí už vymazal spoustu vzpomínek na její pobyt u mě na Zemi. Nechal jsem jen ty dva incidenty, ale bylo jich mnohem víc a já na to moc pyšný nejsem.

Jednou se jí podařilo proklouznout až ven. A když jsem ji chytil nechal jsem ji venku v tom nekonečném sněhu přivázanou ke stromu jen v triku a teplácích asi dvanáct hodin. Celá promrzlá pak byla dva dny v bezvědomí.
Vytěsnil jsem tu vzpomínku z hlavy a posadil se do křesla u krbu. Teď doopravdy nemám chuť poslouchat ty velice chytré připomínky členů rady. Chci být tady a dávat pozor, aby jí nikdo neublížil. Možná ten stařec měl opravdu pravdu. Mozna mi n ní záleží víc, než by se mi zamlouvalo.

Otevřel jsem knížku a začal si číst. Dočasný útěk z reality.
Přestal jsem vnímat okolní realitu a nevšiml si, že se v pokoji skrývá vetřelec, který mě trefil šipkou s jedem z nočního kvítí, který vyřadí na hodiny i boha.
Skácel jsem se na zem a nedobrovolně zavřel oči.

,,Můj králi," mluvil na mě někdo a třásl se mnou. ,,Musíte vstát, to vaše děvče někdo odnesl pryč," v tu ránu jsem byl na nohách a hledal pohledem Jude, která tu opravdu nebyla. ,,Kdo?" Zeptal jsem se jen a služebná zavrtěla hlavou, že neví. ,,Zařiďte schůzi rady," nařídil jsem jí a ona poslušně odběhla zarídit mou vůli.

Hned jak byla schůze sešlá, bylo jasné kdo mohl napadnout krále. Ten kdo navrhoval její smrt. Fandral. Suše jsem se zasmál, když mi to někteří rozmlouvali, ale já měl jasno. Fandral zemře. Teď ho jen najít.

Trvalo pět dní než jsme s velitelem vojska a velitelem stráží vypátrali kde je.

PŘÍTOMNOST

Vytáhl jsem dýku z Fandralova srdce a jeho nehybné tělo se skácelo na podlahu k dalším, kteří se na tom podíleli.

Dostal jsem se do věže, kde byla zavřená a našel ji skoro mrtvou, ale při vědomí. ,,Loki," vydechla překvapeně když jsem ji zabalil do kožešin, zabavil řetězů a zdvihl do náruče. ,,Omlovám se... já...já jsem nechtěla," začala se omlouvat, ale já ji přerušil, protože jsem si uvědomil, že si myslí, že jsem ji sem zavřel já. ,,Já jsem tě sem nezavřel. Vezmu tě domů," řekl jsem jí a opatrně se s ní přemístil zpět dolů, odkud nás loď zavezla zpět do paláce. 

,,To je jen tvůj domov,'' řekla ještě a pak mi při cestě usla v náručí a já si uvědomil, že těch pět dní, kdy jsem nevěděl, jestli je v pořádku, patří k nejhorším okamžikům mého života.

TAK DVĚ KAPITOLY ZA DEN, TO NENI ŠPATNÝ😁