Nenávidím tě! Já vím.

12

Probudila jsem se v pokoji zalitým slabým světlem. Na stolku vedle postele svítila lampička a osvětlovala tak setmělý pokoj. Světlo vrhalo na tmavě zdobené stěny stíny. Ale teplé světlo lampy bylo uklidňující. Jakoby hřálo a dodávalo klid duši. Podobně jako hvězdy, které mě držely při smyslech, když jsem byla pod horou.

Odtrhla jsem pohled od jediného světla v jinak temném pokoji a konečně se podívala kolem.

Postel byla tak obrovská, že jsem si v ní připadala jako bezvýznamný mravenec. A trochu mě vyděsilo, že jsem byla opět převlečená v hedvábné noční košili. Byla smetanově bílá a působila v tom tmavém pokoji tak nepatřičně, že jsem si přitiskla tmavě zelenou přikrývku více k tělu.

Čekala jsem, až se odněkud vynoří Loki, přesně tak, jak mívá ve zvyku. Ale nic. Byla jsem tu úplně sama. A proto jsem odhodila přikrývku a přehodila bosé nohy přes vysokou postel. Rozpuštěné vlasy se mi svezly přes rameno a když jsem si na ně sáhla, byly na dotek jako z hedvábí. Jakoby umyté. Snažila jsem se nad tou skutečností nepozastavit a postavila se na ještě stále silné nohy. Ta látka naštěstí ještě nevyprchala.

Zvedla jsem hlavu a obdivně si prohlédla zdobené stropy. Byly na nich bouřková mračna, která se pohybovala a sem tam jimi proletěl stříbrný blesk.

Ložnice byla kulatá a místo s postelí bylo v lehce snížené půlkruhu.

Naproti ní byla křesla v tmavých barvách a krb. Byla postavena do kruhu a mezi nimi se pyšnila polstrovaná jemná pohovka. Na dotek byla ohromně příjemná. Otočila jsem se ke stěně, kterou zakrývaly černé těžké závěsy. Udělala jsem několik kroků k nim a trochu je odhrnula. Okna a prosklené dveře mi nabízely pohled na terasu a na bouřku, která řádila venku. Kupodivu jsem ale neslyšela žádné hromy.

Pustila jsem závěs, který se vrátil na své místo a pokračovala po obvodu místnosti. Byly tu další troje dveře, plus ty, které zřejmě vedly pryč. Dvoje byly zamčené a třetí vedly do koupelny. Skoro stejné, jako byla tam v pevnosti hoře. Jen byla mnohem víc zdobená. Vzpomněla jsem si, co se v ní odehrálo. Proč se to odehrálo. Zatrnulo mi a dveře jsem s rychle tlukoucím srdcem zavřela. Tohle ne. Ne.

Roztřásly se mi ruce a já se nejistým krokem dostala k jednomu z křesel, před kterým jsem se svezla na zem.

Nemohla jsem dýchat. Nešlo to. Nemohla jsem...

Koleny jsem přes tenoučkou látku košilky narazila na koberec. Nehty jsem zatnula do křesla a snažila jsem se na něj vytáhnout. Ale sklouzla jsem zpět. Rty se mi začaly klepat a ruce taktéž.

Nemůžu dýchat. Nemůžu...

Z roztřesených rtů mi unikl vzlyk. Ohnula jsem se v pase a ruce si přitiskla na břicho. Pomoc. Prosím.

Nemůžu dýchat. V plicích už nezbylo nic. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Cokoliv. Potřebovala jsem pryč z téhle místnosti. Musela jsem pryč.

Začala jsem se plazit ke dveřím, které měly podle všeho vést ven z komnat. Dveře ven ode mě byly moc daleko. Moc... A byly zamčené. A tyhle určitě budou taky... může mě někdo slyšet.

Popadla jsem madlo vedle kliky a vytáhl se nahoru na mahagonové dveře. Znovu jsem zalapala po dechu, ale akorát se mi z očí vyhrnuly další slzy.

Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Ale potřebovala jsem prostor. Nějaké světlo. Vzduch... potřebovala jsem pryč. K čemu jsem se to sakra upsala?

Uchopila jsem kliku a zatáhla dveře k sobě. Byly odemčené a bez jediného zaskřípání se otevřely. Jenže než jsem stihla svým roztřepaným tělem udělat jediný krok ven, dovnitř se procpali vojáci s tvrdým výrazem a zatarasili mi cestu.