Nenávidím tě! Já vím.

7 druhá část

Loki mě táhl chodbami, které buď byly se stejnými okny, jako v mém pokoji, anebo byly osvětleny pouze světly. Došli jsme ke kamenným dveřím, které se před námi samy otevřely a vpustily nás dovnitř. Do místnosti, která byla prostorná a pečlivě osvětlená bílým světlem, které nepříjemně bodalo do očí. Stejně jako zbytek pevnosti, nebo co to je, byla z černého vybroušeného kamene, sem tam protknutá bílým křemenem. Nic víc v místnosti nebylo, jen my dva. A žlábky v zemi, které vedly do kanálků. Zděšeně jsem si uvědomila, že jsou tu na odtok... krve.

Zastavili jsme se uprostřed místnosti. Chtěla jsem se zeptat, proč jsme zrovna tady, ale Loki mě předběhl a promluvil první: „Můžete," řekl jednomu vojákovi, který čekal venku před dvojkřídlými dveřmi. Voják kývl a odešel. Chtěla jsem zase promluvit, ale Loki mě zvednutím prstu umlčel a promluvil, tentokrát na mě, sám: „Uvidíš," zašeptl tajuplně a se šibalským úsměvem na tváři, a mně bylo hned jasné, že to nebude nic dobrého. Znenadání do místnosti vstoupili dva muži a mezi sebou vlekli třetího. Byl zřízený a zarostlý, ale já bych ho poznala kdekoliv, i když jsem ho deset dlouhých let neviděla.

„Tati," hlesla jsem a měla slzy na krajíčku, i když jsem se je snažila co nejvíc potlačovat. Div se mi nepodlomily kolena. Ten démon vedle mě se jen suše zasmál a dal pokyn vojákům ať odejdou. Otce, který ze mě nemohl spustit nevěřící očí, pustili tvrdě na zem a odešli. Slyšela jsem, jak mu zapraštěly kosti.

Táta se pokusil postavit, ale nešlo mu to, tak zůstal sedět na patách a jen se na mě koukal. Nevnímal Lokiho. Nevnímal nic. Jen mě. Začaly mu po zarostlých tvářích ztékat slzy. Loki si nás začal obcházet a nepřestával se pochechtávat. „Tomu říkám krásné rodinné shledáníčko,"řekl.
„Po tolika letech. Škoda, že za takových podmínek," zasmál se znova a pokračoval: „Ty," ukázal na otce, „jsi tady proto, aby jsi mi prozradil, jak zlomit kouzlo, které ji chrání mysl. Vím, že to víš, akorát si na to nechceš vzpomenout a já to nemůžu v tvé zaneřáděné mysli najít, a proto je tady tvá dceruška, ona je důvod, proč mi to říct." Najednou jsem ucítila v hlavě ostré drápy, které se mi zatnuly do mysli a způsobily mi obrovskou bolest. Nemohla jsem ani vykřiknout a jen se zhroutila na zem. Ty drápy mi znemožnily křičet. Tou bolestí jsem nedokázala dělat nic. Ani sebou házet na podlaze, jen tak ležet na chladné zemi.

„Ne!" vykřikl táta a chtěl se vrhnout ke mně, ale jakoby ho zachytily neviditelná pouta. Trhl sebou a Loki na chvíli přestal. Úlevně jsem vydechla a z úst mi unikl sten.

„A naopak jsi tu, aby mi ona řekla, co chci vědět. Tak já položím první otázku. Kde se ukrývají pozemští čarodějové?" zeptal se mě a já se mu ze země zoufale podívala do očí. „Nevím," vydechla jsem a hlas se mi klepal. Skutečně jsem to nevěděla. Nemohla jsem si vzpomenout. Přesněji jsem si nechtěla vzpomenout. A kdybych to věděla stejně bych mu to neřekla. Ani jsem to nemohla říct, jak jsem mu už vysvětlovala.

Připravila jsem se na další dávku bolesti, ale ta nepřicházela. Křičel táta. S námahou jsem si klekla, i když se třepal každičký sval v těle, a křičela na Lokiho ať přestane. Prosila jsem ho. A každým nádechem jsem měla touhu Lokiho zabít čím dál tím víc. Ať si mě ubližuje jak chce, ale těch, co mám ráda, ať se nedotýká. Po chvíli přestal a já si úlevně oddechla, ale ne na dlouho.

Je to špinavá hra. Když mu nebudu chtít nic říct, ublíží tátovi a naopak. Ten parchant. Jak já ho nenávidím. Nenávidím!
„Tak se zeptám na něco jiného. Kdo přesně ji ochránil kouzly?" zeptal se znovu táty. Ten se podíval na mě. Takovou bolest v očích jsem snad nikdy u nikoho neviděla. Málem jsem se opět rozbrečela.
„Promiň," zašeptal, což ale byl víc než dost slyšet, a zavřel oči. Loki pochopil, že to neřekne, a než jsem mu stihla cokoliv říct, znovu jsem ucítila prudkou bolest. Tentokrát jsem křičela. Chtěl slyšet můj křik. To jak se tříštím na malé kousíčky. Jak mi to trhá tělo a duši. Tentokrát se nenamáhal s nočními můrami. Zkrátka mu stačilo slyšet mě křičet. Zas a znovu, protože nedostal odpovědi, které chtěl. Nedostal je ode mě ani od táty. Bolest jsem cítila, i když už otce odvedli zpátky. Vybíjel si na mě zlost a já byla už tak zoufalá, že jsem začala prosit. Jenže mu bylo jedno, jak hluboko jsem klesla, že jsem se uvolila k žadonění o milost. Měla jsem pocit, že už snad ani nikdy nebudu moct normálně mluvit.