Nenávidím tě! Já vím.

25

Všechno se zvrtlo. A to šíleně.
S Lokim jsme se vrátili na ples. Tančili jsme a tančili. Nechali se unášet tím druhým. Tak silně, že jsme si nevšimli jak vysoko na trámech někdo je. Nevšimli jsme si, že pozoruje nás. Nevšimli jsme si, že na nás míří zbraní. Nikdo si útočníka nevšiml. Měla jsem vážně víc sledovat filmy s králi. Bylo jasný, že se někdo pokusí odstranit budoucí královnu.

Vzduchem prolétl šíp. Ozvalo se několik výkřiků. Byl to jen okamžik, než se kolem nás vytvořila clona tmy. Šíp dopadl s rachotem na kamennou zem. Všude kolem nás se rozpoutalo peklo. Všichni utíkali směrem ze síně a k nám se nahrnuli strážci, jenž nás chtěli dostat do bezpečí. Odvolala jsem tedy temnotu. A nechala, aby mě a Lokiho obklopili vlastními těly.
Loki si mě k sobě pritisknul a rozhlížel se po další hrozbě. Byl trochu bledý. Strážci nás vedli k tajné chodbě za trůnem, když v tom se Loki na jednoho zvláštně podíval a polkl. V ruce se mu objevila dýka.
,,Ty nepatříš k mé osobní stráži," zvarčel a vrhl se na strázče. ,,Ani k žádné jiné," pokračoval a provedl úhyb, když se na něj strážce taky vrhl. Chtěla jsem ho tmou oslepit, když mi další dva ztrážci dali okovy na ruce a krk. Dalsi dva si mě přitáhli a spojili mi ruce za zády.

Bolestně jsem zaúpěla a vykřikla: „Loki!" Ten už se ale nepral s jedním, ale nýbrž se čtyřmi. Včetně těch dvou, co mi nasadili okovy. Pokusila jsem se i přes bolest vyvolat temnotu, jen jsem způsobila to, že se mi okov kolem krku stáhl, a já se začala dusit.
,,To bych nedělal, holčičko" zasmál se mi do ucha jeden z nich.

Už se k nám hnali další strážci, kteří ale vypadali, že patří k nám.
Loki zasténal a padl k zemi. Vlastně všichni Lokiové padli k zemi a zmizeli, až na jednoho. Ten pravý si tiskl a silně bok a sténal.
,,Loki!" Zaskučela jsem a zkusila se k němu i přes všechny strážce vrhnout.
Jediné čeho jsem docílila bylo, že jsem se dusila ještě víc a obdržela jsem kopanec do zad.

,,Jude," zachraptěl Loki a natáhl ke mně ruku. Jeden strážce mu nasadil stejné okovy, ale to už tu bylo ostatní strázci. Obklíčili nás a v tu chvíli začala bitka.

Natáhla jsem ruku k Lokimu, ale to mě někdo popadla za paže a prudce mě postavil na nohy.
,,Ho tu nechte, nemáme čas. Berem ji. Ústup!" Zevelel jeden a vrhl se se mnou do tajné chodby. Jakmile se sem dostali všichni zbývající strážci, dveře zavřeli a zapečetili je. Nikdo se sem nedostane. Zvenčí se ozvaly výkřiky.
Nedovolila jsem si žádné slzy.
,,Tak pojď, královničko," zachechtal se jeden udeřil mě do hlavy.
Tma.

Probudila mě studená podlaha a chřastění řetězů. Někdo má zatahal za ruce a připevnil ke k dlouhým řetězům, které se táhly od zdí. Otevřa jsem oči a vyděsila jsem se. Snažila jsem se však nedat nic najevo.
Ohlédla jsem se po celé místnosti, ale nikdo tu už nebyl.

Místnost byla kruhovitá a celá z černého kamene. Proudilo sem malé světlo ze stropu, které naneštěstí hned zhaslo a já se ocitla ve tmě. Zase.

Trochu jsem začala panikařit. Tohle se mi vůbec ale vůbec nelíbí.
Posadila jsem se a neodvážila se jinam do temnoty pohnout.
,,Vždyť vládneš temnotě," zamumlala jsem si pro sebe a znovu se ohlédla kolem. I když jsem nic neviděla. To je ovšem ale jen malý detail.

To se nemělo stát. Nemělo. Všechno už mělo být v pořádku. Měla jsem už konečně žít beze strachu. Měla jsem mi po boku osobu, ke které mě poutalo něco víc než láska. Prostě tohle se stát nemělo.
Znovu jsem si lehla na chladnou podlahu a nechala ukápnout jednu slzu. Jen jednu jedinou. Další jsem zahnala zpátky.

Co si jen počnu? Byl to určitě Dellingr. Jistěže to byl Dellingr. Protože vlastně nikoho jiného neznám. Takže to mohl být kdokoliv. Ale taky Dellingr. Jak já toho chlapa nenávidím. Nejraději bych ho někde zaškrtila.

Myslím, že mohlo uplynout několik hodin. Aspoň si to myslím. V temnotě se člověk rychle ztratí.
Seděla jsem uprostřed místnosti a snažila se koncentrovat svou moc. Cítila jsem ji, ale nemohla jsem ji protáhnout skrz stěnu, kterou tvořily okovy. Ale u tak jsem to zkoušela dál a dál, a i když jsem už nemohla dýchat, nevzdávala jsem se. Teď už jsem nemohla. Měla jsem co ztratit. Konečně jsem nalezla díl skládačky. Lokiho, jenž utvořil celek.

Prokřupala jsem si krk a zkusila to znovu, ale opět to jen dovedlo k tomu, že jsem se začala dusit. Když se otevřely dveře. Stál v na nich Dellinger. A ještě jeden muž. Forseti. Bůh pravdy a spravedlnosti. Snažila jsem se postavit, ale okovy se tak stáhly, že jsem pouze klečela a měla natažené ruce do stran.
Podívala jsem se oběma mužům do očí a vycenila zuby. Dellingr možná trochu ucukl.
Forseti se zasmál a přišel blíž, pak si klekl a vzal mě za bradu. Podívala jsem mu do obličeje a on se znechuceně odtáhl. Zašklebil se. ,,Opravdu se k sobě perfektně hodíte. Oba jste skažení," procesil skrz zuby a přistoupil zpět k Dellingrovi.

,,Máme pro tebe dohodu," řekl Dellingr a podíval se na Forsetiho. Nic jsem neříkala. ,,My tě pustíme, ale ty opustíš Asgard a nikdy se už nevrátíš, zřekneš se trůnu a nikdy nebudeš používat svou moc."
Pobaveně jsem si odfrkla. ,, Cože? Vy mě pustíte a já se mám vzdát vlastně své podstaty? A kusu sebe sama?!" Vykřikla jsem na ně a řetězy zařinčely. 
,,Chceme jen dobro pro všechny," řekl Forseti a podíval se na Dellingra, který se na mě pouze šklebil.
,,Jděte do háje zelenýho," procedila jsem skrz zuby a znovu sebou zazmítala.

,,Jak chceš," promluvil znovu Forseti a odešel. Pak mě něco napadlo. Já uzavřít dohodu, půjdu pryč, ale Loki mě bude moct najít. A přivést zase zpátky. Pokud to nemá háček. Ale začínala jsem mít hlad a všechny pokusy o zničení okovů byly marné. Proč to nezkusit?

,, Počkejte," řekla jsem sotva slyšitelně. Oba se na mě otočili.

Další kapitola je zde. Doufám, že vás to nenudí a líbí se vám to.