Nenávidím tě! Já vím.

18

Políbil mě. On. Mě. Políbil! Co si o sobě vůbec myslí?
Rychle jsem se zvedla a udělala několik kroků zpět. Přerývavě jsem se několikrát nadechla a nechápavý pohled jsem stále upírala na Lokiho přede mnou. Zvedl se a svůj pohled mi oplatil. ,,Proč?" Zeptala jsem se a on mlčel, i když mou otázku pochopil.
Všechny myšlenky mě pohltily a já jsem ucítila, jak se že mě žene temnota. Začala se kolem mě ovíjet. Padla jsem na kolena, ale nebránila jsem se jí. Naopak jsem ji vítala, i když neochotně.

Zamotala jsem se do temnoty z mého nitra a nechala ji kolem mě vířit. Nabrala rychlost a vítr si začal prohrávat s mými vlasy. Odnesl i několik slz, které se kutálely po mé tváři zčervenalé hněvem i větrem, který mě bičoval. Ne ne ne. Opakovala jsem si stále dokola. Takhle to být nemůže. Já se tomu braním a on... On to prostě nemůže nechat být. On to pouto mezi námi taky cítil. A...

To pouto. Ano, to pouto. To jak jsem někdy viděla jeho očima, když jsem byla v bezvědomí nebo skoro mrtvá. Nebo jak mě po zlomení obrany vždycky našel. Pod tou lavinou. Když jsem umírala v tom podzemí, přišel zrovna ve chvíli, když jsem mohla zemřít. Vždycky mě našel. Vždycky mě cítil. A tak i já jeho. Ale on to tušil. Proto mě oživil.

Na to se dá říct jen jedno. No ty vole.

Temnota se jak na povel rozplynula a já jsem se rychle postavila. Loki, který zřejmě klečel celou dobu přede mnou, se taky rychle postavil. Jakmile to udělal, obdařila jsem ho pořádnou dávkou až se mu hlava otočila na bok.

A pak jsem vzala nohy na ramena. Běžela jsem ke koni a s mým překvapením jsem na něho okamžitě bez problémů nasedla a uháněla pryč. Loki za mnou volal mé jméno, a tak jsem pobídla koně ještě do rychlejšího tempa.

Jela jsem a neohlížela se. Jela jsem směrem k městu. Směrem k Bifrostu. Byla jsem rozhodnutá, že odsud zmizím. Ať se mi to povede nebo ne.
Vítr mě šlehal do tváří a já jsem znovu ucítila čerstvé slzy, které mi po nich stékaly. Nechala jsem je tak jak byly a nepřestávala koně pobízet, aby jel rychleji a rychleji.
Projela jsem městě a oči jsem nespouštěla z místa, kam jsem chtěla. Jela jsem přímo za nosem.

Podkovy začaly cinkat o skleněný most. Teď jsem si uvědomila, že jsem ho vlastně nikdy takhle zblízka. Před obrovskou zlatou kopulí jsem z koně neobratně slezla a vydala se dovnitř. Cestu mi však zastoupil vysoký muž s tmavou pletí a v rukou třímal meč. Věděla jsem, že ten meč slouží jako klíč, ale popravdě jsem nevěděla, že to není samoobsluha. Jo, byla jsem pěkně naivní. Ale tak to ještě zkusím.

,,Chci na Mitgerd- na Mit... nebo jak tomu říkáte. Chci na Zemi. Domů. Tady už nebudu ani minutu." A v tu chvíli mě začaly příšerně pálit okovy kolem zápěstí, na kterém jsem dočista zapomněla. Bolest mi projela celým tělem a já jsem se jen tak tak udržela na nohou.

Snažila jsem se porušit dohodu. Ten muž přede mnou jen stal a nic nedělal. Jen na mě upíral zrak. Těma svýma jantarovýma očima.

Ty proklaté náramky mi vyslaly do těla další proud ohně. To už jsem spadla na zem. Na tu zlatou zem, po které bych přešla jen pár metrů a byla bych zpět doma. Ale teď je tento svět můj domov.

,,Můj králi," promluvil najednou ten muž a lehce se poklonil. A doprkvočic. Nemusela jsem se ani otáčet, abych věděla, kdo za mnou stojí. A koho stín na mě dopadá. ,,Já už se o ní postarám," promluvil Loki a uchopil mě za paži. Vytáhl mě zpátky na nohy a přinutil mě se mu podívat do očí. Udělala jsem to, byť neochotně. A v jeho očích se blyštil vztek, smutek, zklamání. A proč je zklamanej? Že jeho náklonnost neoperuji? ,,Aby bylo jasno. Zůstávám tu jen kvůli dohodě. Ne kvůli něčemu jinému. Ani kvůli někomu. Jen kvůli dohodě." Procedila jsem skrz zuby a nechala se přenést zpět do paláce.

Nebyli jsme v jeho komnatách, ale v nějakých jiných. Byly vyzdobeny do tmavě modra a na stropu do tvaru kruhu, protože jsme se nacházeli ve věži, se nacházela noční obloha. Ale ne jen namalovaná, ona jako by tam opravdu byla. Otočila jsem se na Lokiho, ale on tam už nebyl. A dveře byly zamčené.

——————————————————

Tady jsem momentálně měla strávit tu věčnost. Dveře zamčené. Jak ty na balkón tak ty, jež vedly do nitra paláce. Nikdy bych nevěřila, že Loki má i city, které se dají ranit. A to jsem si myslela, že ten, kdo je tu nejvíc zranitelný, jsem já sama. No, tak jsem se spletla. Ale stejně pořád nemohu pochopit, co se stalo.

On mě políbil, mě došlo, že mezi námi je jakési pouto, které nás navzájem přitahuje, a pak jsem mu vlepila facku. Utekla jsem, chtěla jsem utéc až na jinou planetu, ale on mě zase našel, zavřel mě někam jinam než k němu do komnat a já teď tady sedím na posteli a čumím tupé do zdi. Krásná rekapitulace. Ale pořád nemůžu přijít na slovo, kterým bych tuhle situaci vystihla.

Já si z toho tady dělám srandu, abych se nemusela soustředit na své pocity, ale ve skutečnosti mě teď zaplavily více, než kdy předtím. Překonaly tu nedobytnou hradbu v mém srdci a teď ho celé pohltily. Nemůžu si to prostě jednoduše přiznat? Ne asi ne. Tak jo, tak jo. Teď to řeknu nahlas. Nebo to už nikdy nevyřknu. ,,Mám ho ráda," přiznala jsem si nahlas a přísahám, že kdyby mě slyšel mu táta, vydědil by mě nebo by mi zaplatil tu nejlepší psychiatrickou terapii. Ale ta terapie by byla na místě. Kdo se sakra může zamilovat do člověka, kterej ho věznil a trýznil? A kvůli kterému jste vlastně zemřeli? No, tak asi já.

A je to venku. Já ho asi miluju. A vůbec nevím, co s tím mám dělat. Možná by bylo lepší, kdybych žádný city neměla. A to si momentálně přeji nejvíc.

Další kapitola je tady!! Doufám, že se vám všem moc líbila a že se nezlobte, že to tak dlouho trvalo😅 já se teď totiž musím učit na přijímačky, takže asi kapitoly budou vycházet ještě s většími mezerami😅 ale mám vás moc ráda a budu se snažit i tak psát.