Nenávidím tě! Já vím.

28

Taky znáte ten pocit, když vstanete a jste plní energie? Nejraději byste šli uklidit celej dům a pak i dům vaší kamarádky? Uběhnout dvakrát maraton?
Nevadí, já ten pocit taky neznám.
Vzbudili mě divné zvuky ozývající se u mé hlavy.
Otevřela jsem oči a zjistila, že to byl telefon. Někdo mi volal. Kdo sem dal tu ďábelskou věc?
Posadila jsem se a podívala se na jméno volajícího. Jak nečekané. Martha. Těžce jsem vydechla a vzala telefon do ruky. Dívala jsem se na její poskakující jméno. Přemýšlela jsem. Mám ji to zvednout? Nebo ne? Určitě by si zasloužila, abych ji to zvedla, ale já jsem momentálně nebyla připravená. Zavěsila jsem a položila telefon na stolek.
Cítila jsem se ještě hůř.
Proto jsem si zase lehla a dívala se pouze do stropu.

Asi po hodině přemítání nad smyslem života a cvičením do zdi mi zakručeli v břiše, a tak jsem se rozhodla se proplížit do kuchyně, kde si něco ukradni z ledničky a zase rychle uteču zpátky.
Zabalila jsem se do růžového chlupatého županu a nazula si moje staré pantofle od Vietnamců.

Otevřela jsem dveře a vešla na chladnou chodbu. Sešla jsem po bílých schodech až do kuchyně, když jsem si všimla v předsíni obrovské truhly. Bylo mi hned jasné, co v ní je. A proto jsem ji nechala ležet, tam kde je. Nepodívala jsem se na ni a rychle s vzala z linky jeden cheesburger, u kterého byl vzkaz: Tady máš těch 10 burgerů. Táta.
Tak aspoň, že na mě nebyl až tak naštvaný. Vzala jsem si ještě jeden a rychle zalezla zptaky do pokoje, kde jsem stihla položit burgery na stůl a odvážné padla na postel, načež jsem začala brečet. A pořádně.

Slané slzy mi stékaly po tvářích a oči mě štípaly. Vzlyky se rozléhaly domem, kde naštěstí nikdo nebyl.
On mi poslal věci sem. Počítá, že se tam nevrátím. Ví, kde jsem. A stejně mi jen poslal věci, aniž by mě dostal za ním zpátky.
Musela to být nějaká chyba. Museli ho nějak omámit. Zvedla jsem hlavu z promočeného polštáře a utíkala opět dolů k truhle, kde jsem si před ní klekla a otevřela těžké víko.

Žádný vzkaz. Nic. Ani jedno blbé slovo. Jen prsten položený úplně nahoře. Z černého kovu se zeleným kamenem. Zlostně jsem jim mrskla o kamennou podlahu, až se kamínek uvolnil a odpadl o dva metry dál.

,,Ne ne ne ne ne ne..." začala jsem naříkat a sunula se pro dva kusy prstýnku. Vzala jsem je do dlaně a znovu mi začaly ztekat slané slzy po tvářích. Proč zrovna já?

Zchoulila jsem se do klubíčka na studené zemi a jen vzlykala. Nad rozbitým prstenem a nad věcmi, co mi s ním poslal.

Takhle to prostě skončit nemohlo. Sice jsem se chýlila ke konci svého příběhu, který měl dopadnou šťastně, ale toto je situace, jenž se stát mým koncem nemohla.

Ale teď jsem neměla sílu na to, abych to nějak řešila. Ne, neměla jsem sílu k ničemu. Chtělo se mi jen spát a spát. Vyspat se z toho všeho. A nakonec se probudit zase vedle Lokiho.
Ani jsem se nenamáhala zvednout ze země ve stupni hale a usnula.

Díky bohům se mi nic nezdálo. Bezesný spánek. Možná se nade mnou přece jen někteří smilovali. Ale spánek neměl trvat moc dlouho. Probudil mě ženský výkřik a mužské zaklení.
Spěšné kroky se rozezněly po hale a někdo se ke mně sklonil. Táta. Jen si povzdechl. Ani jsem se neobtěžovala otevřít oči. Zvedl mě do náruče a odnesl do pokoje, kde jsem zase usla.

Spala jsem. Dlouho. Vlastně pořád. Nevylezla jsem z pokoje. Vůbec jsem nejedla. Neměla jsem vůbec chuť. A stále jsem měla na blízku rozbitý prstýnek. Ignorovala jsem tátu i Pepper, když se mě snažili vytáhnout z postele. Ignorovala jsem neustále telefonáty od Marthy a kluků. A postupem času všechno ustávalo. Už mi telefon nezvonilo tak často. Dveře do pokoje se přestaly otvírat a zavírat. Zůstala jsem v tom pokoji sama. Zůstala jsem na světě sama. Jediná osoba, která mě chápala, byla pryč. Loki byl pryč. Opustil mě. A stim zanechal obrovskou ránu, která už se asi na kdy neopraví. Nikdy.

,,Jude, prosím. Musíš něco sníst," přemlouval mě táta. Seděl vedle mě na posteli a hladil mě po rameni.,,Nejedla si už několik týdny, což nechápu a obdivuji tě. Teda ne, že obdivuji tvoji výdrž, takhle by neměl vydržet nikdo, jo, ale... prosím. Udělala bys to pro mě? Šla bys uchutnat mě kulinářské speciality?"
Chtě nechtě jsem se trochu uchechtla a posmrkla.
,,No vidíš, tak pojď," řekl táta a stoupl si z postele. Chytl mě za ruce a stáhl mě z postele, čímž ke donutil si stoupnout.
,,Hodná holčička, tak pojď," vzal mě za ruku a vedl pryč z pokoje.

Cítila jsem se strašně slabě, proto jsem se o něj opřela skoro celou vahou. Jestli mu to vadilo, nic neříkal. Moudrý to člověk.
Ale hned jak jsem uviděla to, co na mě čekalo v kuchyni, toho moudrého člověka jsem odvolala. Naštěstí to nebyla Martha ani kluci. Ani Fury kvůli dalším podrobnostem. Seděla tam Nat a Thor. Chtěla jsem se otočit a odejít, jenže táta mě tlačil dál.

Posadil mě na židli naproti Nat a vedle Thóra a sám se posadil do čela. Pepper nikde nebyla.
,,Jak se cítíš?" Zeptal se mě Thor a já na něj pohlédla.
,,Oba známé Lokiho podrazy a pocity po nich, takže asi tak nějak," řekla jsem a zadicala se do stolu.

,,Myslela jsem, že budeš ráda, že jsi odtam pryč," prohodila Natasha.
,,Myslel jsem, že to bude normální pokec a ne vyslýchání, takže oba dva se bavte s Jude normálně nebo nedostanete nic z mého kulinářského umění," pronesl klidně táta a postrčila ke mně šálek čaje.

,,Promiň, já jen-"
Nedořekla větu a mně to bylo hned jasné. Proč se tak zajímala. Proč Thor tehdy Lokiho provokoval, aby mě zbavil pout, které mě vázaly k Asgardu. Proč jsem ho pak nikde neviděla. Přišel mi trochu nervózní.
,,Vy..." vydechla jsem a oba je probodla pohledem. Hned jsem m to došlo. Jen táta se stále tvářil nechápavě. Takže v tom nejel. Nat mi přece slíbila, že mě odtam dostane. Ale trochu pozdě. Teď jsem tam chtěla zůstat.

,,Jude, my jsme ti jen chtěli pomoct. Mysleli jsme, že tě nějak uhranul," snažili se mi vysvětlit Nat a Thor. Jenže já jsem přestávala vnímat. Setmělo se mi před očima a polil mě ledový pot. Ne, teď ne. Teď se to nemůže stát. Ale stalo. pouta nesnesla nápor nahromaděné temnoty a jak už se párkrát stalo, pustily ji ven. Zamotala jsem se do ní. Snažila jsem se ji potlačit, jakkoliv utišit a stáhnou zase nazpět, ale temnota byla silnější než kdy dřív. svezla jsem se ze židle. Začaly kolem mě poletoval ubrousky a za chvíli jsem neviděla ani je. Jen temnotu tak hustou, že byla černější než noci na Asgardu.

Schoulila jsem se do klubíčka a snažila se. Snažila se ale marně. Jen sem slyšela zděšené výkřiky. Jakoby by byl mezi nimi i Lokiho hlas. Kéž by. Byly to jen vzpomínky. Tal strašně vzdálené.