Nenávidím tě! Já vím.

13

Každý den je tu vlastně stejný. A už bych bylo tolik, že jsem je zapomněla počítat. Možná tu jsem už okolo dvou týdnů.

Každé ráno se proberu a jsem naštěstí sama. Loki si naštěstí odvykl těšit mě jeho přítomností pokaždé, když mám procitnout. Naštěstí.

Najím se, i když vůbec nemám chuť. Donutím se vždycky alespoň pár soust. Jenže to, co se dělo v té pevnosti pod horou, se začíná nemile opakovat. Budí mě noční můry, i když ne tak děsivé jako tam. Nejsou to ty, co mi chystal Loki. Naštěstí.

A panickému záchvatu jsem se taky nedokázala vyhnout.

Bylo to jednou v noci po noční můře. Venku zrovna zase řádila bouře a tak stejně vypadal i malovaný strop. S těží jsem se dokázala dostat do koupelny. Vyprázdnila jsem svůj žaludek a zády se opřela o ledovou vanu postavenou v prostoru na čtyřech zlatých pařátech.

Sice ten lék od Pýthie začal účinkovat, jenže tohle tomu nepomáhalo. Lék zabíral moc pomalu, i když zabíral. A já si vždycky v noci kladla otázku, jestli by stejně nebylo lepší to vzdát, i když jsem si řekla, že budu bojovat.

Znovu se mi navalilo a já se nahla nad mísu. Neslyšela jsem otevření dveří a pár spěšných kroků. Lokiho jsem si všimla, dokud mi někdo nepřidržel vlasy, aby mi nepadaly všude kolem. Lekla jsem se, ale neměla jsem čas se otočit. Vyprázdnila jsem zbytek žaludku a zůstala tak, jak jsem byla. A Loki mi stále držel vlasy.

V hlavě se mi mihla vzpomínka, jak mi takhle držela vlasy EM. Tu noc jsme se strašně ztřískaly a u Ethana v garáži. Hráli jsme ping pong a sledovali zápas v televizi. Náš tým vyhrál. Proto to dopadlo tak, jak to dopadlo.

Škoda, že už to nikdy nezažiju.

„Tohle musí přestat..." promluvil tiše Loki. Nemluvil zlostně, ne tak docela. Tón v jeho hlasu mě přinutil se otočit a Loki mé vlasy pomalu postil. Nechával si je proklouzávat mezi prsty.

„To se lehko řekne..." hlesla jsem a postavila se. Vyhýbala jsem se mu však pohledem.

Ložnici za ním ozářil blesk. Jak moc mu zuřící bouřka připomíná bratra?

Chtěla jsem udělat krok k ložnici, jenže mi Loki zatarasil cestu a já narazila do pevného těla. „Copak ty se nechceš uzdravit? Prozkoumat svou sílu? Vždyť jsi byla obdařena nesmírným darem."

Ne, to nechci. Měla bych to raději ukončit, ať to, co se ukrývá ve mně, neuvidí svět.

Loki mi neskutečnou rychlostí zvedl bradu a já byla nucena pohlédnout mu do těch zvláštních očí. „Na tohle ani nemyli. Ty budeš žít." Výmluvně jsem uhnula pohledem.

„Rozumíš? Ty musíš žít." Jeho hlas zesílil, ale byl stále mírný, krotil se. „Prostě se mnou bojuj. Nenáviď mě. Křič na mě. Ale prostě žij. Nebuď tak odevzdaná..." To mě trochu zarazilo. „Tak co mám udělat, abys byla jako dřív, abys prostě žila a nevzdávala to," pokračoval a nepouštěl mou bradu.

„Já nevím," hlesla jsem a po tváři mi ztekla osamocená slza. „Já to netuším." Loki frustrovaně vydechl a pustil mě. „Jdi si lehnout, do svítání zbývá ještě několik hodin," řekl pak už jen a odešel.

Osaměla jsem.

☼

„Jestli zhubneš ještě kilo, tak nevím, jestli léčba bude mít ještě smysl..." řekla přísně Pýthie a změřila si mě pohledem. Seděla jsem v její ošetřovně a v prste hnětla tentokrát bledě růžovou látku mého úboru. Opět to byly ty dva pruhy látky a volné kalhoty, které jsem si musela pořádně zavázat.