Nenávidím tě! Já vím.

22

Opravdu se sama sobě divím, že jsem na to jen tak lehce přistoupila. Jako by má nějaká část věděla, že se to musí stát.
A taky jedna, teda všechny části, ví, že mě táta zabije. Zabije. Jen doufám, že se to nikdy nedozví, ale tady přece bude Thór. Sakra. Ten mu to určitě řekne. Jo, jsem chodící mrtvola. A on se sem určitě nějak dostane.

Já se budu vdávat sakra. Už jenom to říct nahlas to zní strašně divně. Já vůbec nevím co mám dělat. Potřebuju pomoc. A útěk mi už teď asi taky nepomůže. I kdyby se mi to opravdu povedlo, už jsem si uvědomila to pouto mezi námi. Mohlo by to mít katastrofální následky, kdyby se dva druhové určení vesmírem nespojili. Druhové. Oba dva sobě rovni. Zní to opravdu zvláštně. Ještě jsem snad ani Lokimu rovná nebyla.

Můj druh. Můj druh. Můj druh. Pořád mi to zní v hlavě jako siréna. Já už z toho nemůžu.

Právě pochoduji po mém pokoji sem a tam a nevím co mám dělat. Neměla jsem chuť si ani nic přečíst. A to byl malér. Ale popravdě mi ten svazek není odporný, jako by byl před dvěma měsíci. Už tu jsem docela dlouho, a i když si to nechci přiznat, Loki mi není... Jaké je to pravé slovo? Zkrátka k němu možná cítím něco podobného, jako on cítí ke mně. Nemůžu popírat, že mě přitahuje. Je šarmantní a hezký.

Sakra. Já si to fakt přiznala. Loki se mi líbí, přitahuje mě. Ale nemiluju ho. To ani nevím, jestli budu někdy schopna. Nenávidím ho. Stále ho nenávidím a vždycky budu. Nenávidím ho za to, co k němu cítím. Nenávidím ho za to, co mi udělal, co udělal ostatním, že mi lhal. A stále mi lže. A vždycky mi bude něco tajit a lhát mi.

Zkrátka se s tím musím asi smířit.
Já budu královna! Tak tohle mi popravdě došlo až teď.

Posadila jsem se na postel a hypnotizovala okno, za který se slunce začalo skrývat za obzor. Do čeho jsem se to zapletla?

Někdo zaklepal na dveře a než jsem stačila říct dále, vstoupil Loki. Zavřel za sebou dveře a sedl si vedle mě.
,,Nenávidím tě." Šeptala jsem a dál se dívala na červánky v barvě krve na obloze. ,,Já vím." Odpověděl tiše Loki.,,Tak proč si mě ches vzít ? To pouto by určitě šlo naplnit i jinak." Zeptala jsem se.
Chvíli bylo ticho. Několikrát otevřel a zase zavřel ústa, jako by chtěl něco říct.
,,Protože..." Začal a zase se odmlčel. Vlastně to nemusel ani říkat nahlas. Já jsem věděla, co chce říct, i když jsem si to nechtěla připustit. ,,Protože tě nemůžu vypustit z hlavy. Stále na tebe musím myslet, jako bych byl tebou posedlý." Vychrlil a já jsem se jen dívala skrz okno dál. Já ho taky nemůžu vypustit z hlavy, ale asi kvůli něčemu jinému než on mě.
,,Není v tomto m náhodou i něco jiného? Třeba kvůli mé moci?" Nadhodila jsem. ,,To... to bylo dřív." Přiznal. ,,Takže teď to kvůli mé úžasné moci, kterou mám určitě plně pod kontrolou, není?" zeptala jsem se a vložila do hlasu silnou ironii. Loki jen zavrtěl hlavou. 

Chtěla jsem ještě něco říct. nějakou uštěpačnou poznámku, kterou bych se ho pokusila ranit, ale on mě umlčel polibkem. Kupodivu jsem se nebránila a sama od sebe jsem mu začala polibek oplácet. 

Byl plný vášně, zuřivosti, ale taky něhy. všechny tyto pocity se smíchaly a utvořily cosi... fantastického. Dala jsem mu ruce kolem krku. On mě povalil na záda do nadýchaných peřina nepřestával mi polibky opětovat. Kdybych řekla, že se mi to nelíbilo, lhala bych. A jak bych lhala. Popravdě to byl ten nejlepší polibek ze všech. A zřejmě byl tak silný, že ze mě vytryskla temnota. ale poprvé v životě mi nechtěla uškodit. Obalila nás a mi se ocitli uprostřed noční oblohy poseté miliony a miliony hvězd. 

Opravdu je možné se zamilovat do netvora?

ahoj lidi

moc se omlouvám za dlouhou neaktivitu. doufám, že další kapitolu uvítáte, i když je kratší. a psal tu někdo přijímačky? kdyby jo, jak jste dopadli?