Náš svět [Teen Wolf]

5.kapitola

Ta dvouhodinová biologie mi utekla jako voda. Zrovna do téhle látky, kterou s námi učitelka začala probírat, jsem se teda neskutečně zabrala. Přijde mi to vážně zajímavé a užitečné, o tom něco více vědět. Samozřejmě, že zde nechyběli jedinci, kteří to celé prospali. Ale takové máme v třídě snad každý. Následoval tělocvik s Trenérem, moje méně oblíbená matematika a obědová pauza.

,,Tak jak to dopadlo s tím tvým krasavcem? '' Drkla jsem opatrně do Lydie, abych jí ani sobě nevylila nic z tácu s obědem při cestě k našemu stolu.

,,Dneska se máme sejít. '' Prohlásila se vší spokojeností.

,,Tak tos to vzala rychle holka. '' Naštěstí náš stůl je volný. Musíme nám ho zabrat, než dorazí zbytek.

,,Však jsem ti přeci říkala, že chci jen nějaké pozdvižení. '' Sedla si naproti mně.

Už zas. Kdo nás do prdele poslouchá?

S rozhlídnutím po okolí mi to moc nepomohlo. Nikdo není vidět, jak by nás pozoroval. Nevím, na koho se mám zaměřit. Ale dochází mi pomalu trpělivost.

Zanedlouho se k nám přidali i ostatní. Za pár minut i Mason a Liam.

,,Tak jaký byl první den? '' Kousla jsem si do jablka.

,,Nebyl tak špatný. '' Odpověděl Liam neutrálně.

,,Zato my měli únavnou biologii. Myslela jsem, že usnu. '' Pustila se Malia do svého oběda.

,,Však na tom nebylo nic hrozného. Mě to náhodou bavilo. '' Je mi jasné, že se mnou nebude souhlasit.

,,Jo a řekni mi, co tebe ve škole nebaví? '' Smál se Mason.

,,Matematika. '' Moje odpověď byla bleskurychlá.

,,Samozřejmě. ''

,,Ale však na tom není nic hrozného. '' Hned mi to Stiles vrátil se smíchem.

Naše konverzace u oběda probíhala dál. Jediné co nás zastavilo a rozdělilo, bylo zvonění. Každý z nás musel do třídy na nějakou hodinu. Mě čekaly ještě tři. Dnes je dlouhý den. Ale stále nic, co by se nedalo vydržet.

Po konci mé poslední hodiny, jsem se při uklízení věcí do skříněk rozhodla vyčkat na Stilese. Ještě si musí něco zařídit a neví, na jak dlouho to bude mít. Slíbila jsem, že počkám na hřišti. Mezitím si můžu aspoň něco přečíst.

Při zavírání skříňky se u mě najednou z ničeho nic objevil jeden klučina. Mohl být přibližně mého věku. O něco málo vyšší než já. Výraznější lícní kosti a ostrá brada do špičky.

,,Ahoj. '' S úsměvem stál blízko mě.

,,Ahoj? '' Tak nějak nechápu, proč tu je u mě.

,,Ty jsi tu nová? ''

,,Ne. Nebo jo. No jsem tu teprve pár měsíců. Dá se říct, že před nedávnem jsem se sem přistěhovala. Ty? '' Nevypadá nijak špatně. Ani že by mi chtěl něco udělat.

,,Taky bych to mohl v podstatě takhle říct. ''

,,Jsi v posledním ročníku? '' Když už tu nějakou chvíli je, proč jsem si ho třeba ani nevšimla?

,,Jo. Já se vlastně ještě nepředstavil. Jmenuji si Ethan. ''

,,Tak to jsme dva. Já jsem Beth. '' Úsměv jsem mu opětovala.

,,Rád jsem tě poznal. Beth. '' Dal se na odchod.

,,Já tebe taky. ''

Chvilku jsem pozorovala, jak odchází a pak se se zavřením skříňky vydala na hřiště.

To bylo...divný? Zvláštní? Nenapadlo by mě přijít, jen tak za někým cizím. I takoví se ale najdou. Nebudu si s tím lámat hlavu. Stejně by to bylo zbytečné. Navíc, vypadal mile.

Venku za dveřmi se objevil znovu.

Co chce tentokrát? To mě sledoval, kam jdu?

,,Ahoj. '' Opět mě mile pozdravil.

,,Však jsi mě zdravil tak deset vteřin zpátky? ''

,,Nezdravil. '' Řekl celkem jistě.

,,Jooo zdravil. ''

,,To jsem nebyl já. Jmenuji se Aiden. '' Představil se mi.

Tak buď je ten kluk magor, nebo mě z toho celého tady už hrabe. Přísahám bohu, že se mi před pěti minutami představil jako Ethan. Je tohle nějaký schizofrenik? Nechte mě hádat. Za chvíli přijde jako Jessica, ne?

,,Tak to mě těší. '' Stiskla jsem rty. Nějak nevím, co mám teď dělat. Radši bych šla.

,,Mě taky. Tak někdy. '' Opět s úsměvem odešel.

,,Asi bych se měla napít. Začínám mít halucinace. '' Zakroutila jsem hlavou a šla si sednout na tribunu.

Po deseti minutách sezení si všimnu blížícího se kluka. Jde ke mně sebejistě a rozhodně.

Ach jo, Jessica se blíží.

Protočila jsem oči.

Dobrých pět metrů přede mnou se rozdvojil. Teď jdou na mě dva. Naprosto stejní.

Musela jsem párkrát zamrkat, zda jeden nezmizí. Ale nezmizel. Přísahám, dnes jsem nic nepila. Spánku bylo taky dost. Tak kde se berou halucinace.

,,Emmmm....'' Zbavili mě slov, jen co se zastavili přede mnou.

,,Je ti něco? '' Strachovala se ta kopie na mé pravé straně.

,,Ne. Jo...Ne!...Proč tě vidím dvakrát? '' Postavila jsem se na nohy. Jako by mi to mělo pomoci to lépe vstřebat.

,,Ne nevidíš. Jsme dvojčata. Já jsem Ethan, potkali jsme se na chodbě. '' Odpověděl mi ten samý.

,,Já Aiden. Mluvili jsme spolu tak pár minut venku u dveří. '' Ujasnil mi to i ten druhý.

Ty motorky! Ty jsou určitě jejich!

,,Ahaaa. Musím říct, že jste mě teďka vážně zblbli. Tohle mi nemůžete dělat. '' Ulevilo se mi, že to co vidím, není výplod mé fantazie.

,,Promiň. Mohli jsme si to promyslet lépe. '' Omlouval se mi Aiden.

,,Dobrý. Já to nějak zpracuju. Jen asi budu mít slušný problém, vás rozlišit. '' Přiznala jsem.

,,Jo, s tím počítáme. Jsme na to tak nějak zvyklý. '' Zasmáli se.

,,Hele ty jsi v-'' Chtěl se zeptat Ethan, když se zastavil. Oba dva najednou zbystřili.

Já zaslechla vzadu nějaké zašustění.

,,Děje se něco? '' Podívala jsem se na ně. Asi něco tuší. Tedy na to aspoň vypadají.

,,Cítíš to taky? '' Obrátil se ke svému bratrovi.

,,Jo. ''

,,Jde to z lesa, kousek od nás. ''

,,Co cítíte? '' Lehce mě to znervóznilo. Jak to, že já nic necítím a oni ano?

,,Počkej tady. '' Opatrně se oba rozešli potichu do lesa.

Samozřejmě, že jsem jim byla v patách.