Náš svět [Teen Wolf]

29.kapitola

Další čtyři dny se vlekly neskutečně pomalu.

Každý den to samé.

Snídaně. Ležet v posteli. Oběd. Povídat si s mým černovlasým sousedem. Večeře. Sprcha. Další sbližování s ním. A spát.

Další den nanovo.

Stala se z toho taková rutina.

Dovolím si i říct, že jsme se spolu i docela sblížili. Když jste takhle zavření sami se sebou a s druhou osobou tolik hodin nepřetržitě v kuse, dokážete se dost sblížit. Nepřijde mi už tak ironický, jako na začátku. Snažíme se spíš si navzájem zvednout náladu. Očividně tu je hodně dlouho takhle sám. Nedovedu si představit, jaké to muselo být. Sám o sobě v cele. Celé dlouhé dny.

,,Zdravím. Jak se dnes máme? '' Přišla za námi má oblíbená žena.

,,Užívám si být zde zavřená. '' Ironicky jsem se přehnaně usmála.

,,Ráda vidím tvou pozitivitu. Jen jsem ti přišla říci, že zítra začneme s prací. Tak se dobře vyspi. '' Usmála se na mě a spolu s nějakým strážným odešla.

,,Jak já tu ženskou nesnáším. Být venku, rozervu ji na kusy. '' Brblal tam od naproti.

Já se akorát zaraženě dívala do míst, ve kterých se mi vytratila z očí.

,,Jsi v pohodě? '' Otočil se zpět na mě.

,,Řekla, že se zítra začne. Kdo ví, co se mnou udělají. '' Dostala jsem vážně strach.

,,Neboj, to bude dobré. Věř mi. ''

,,Doufám. '' Přitáhla jsem si kolena k sobě.

,,Pff. Kdybys neměla věřit mě, komu jinému? '' Snažil se.

,,To je fakt. '' Pousmála jsem se.

Jak čas utíkal do druhého dne, byla jsem stále více vyděšená. Najednou mi přišlo, že to utíkalo moc rychle. Že bych potřebovala ještě nějaký čas navíc v mé místnosti.

Oba jsme zaslechli blížící se kroky. Bylo to poznat. Jelikož jsme se oba otočili tím daným směrem. Na to jsme si vyměnili pohledy.

,,Tak, je čas. '' Došli za mnou dva muži.

Stála jsem na druhé straně a sledovala, jak otevírají dveře.

Jen co se otevřely, stála jsem dál na místě. S nádechem jsem vykročila ven. Nevím, jak moc působila na ty dva moje snaha nedat najevo ten strach, který mě naplňoval.

,,Ráda jsem tě poznala. '' Smířena s tím, že se nevrátím, jsem se loučila.

,,Však si spolu dáme večeři. '' Mrknul na mě.

Dále se snažil mě povzbudit.

Vedli mě do úplně odlehlé části tohohle komplexu. Ani si snad už nepamatuju tu cestu sem. Samá zatáčka, samé zamčené nebo zakódované dveře, samá cela s někým uvnitř.

,,Vítej Beth. '' Přivítala mě žena.

Jen co se zamknuly dveře po našem příchodu, strach se navyšoval. Ocitla jsem se ve velké místnosti. V nějaké takové si představuju, že dělají ty pokusy. Dvě křesla, na která se dají připoutat lidé jak za hlavu, nohy i ruce. Doktorské stolky na kolečkách, několik injekčních stříkaček, krabiček s kdo ví s čím, kupa prášků,...

Jako vystřižené z hororu.

,,Dnes začneme s naší důležitou prací. Dovol, abychom se více seznámily. Ještě k tomu nepřišel ten čas. Já jsem doktorka Margaret. Celé to tu vedu. '' Podala mi ruku, abychom si potřásly.