Náš svět [Teen Wolf]

13.kapitola

,,No..nenechal bych tě tam. A nikdy nenechám...'' Sám zněl také dost nejistě. Musel si odkašlat, než to vůbec řekl nahlas.

Ale znělo to tak upřímně, že mě to donutilo se pousmát. Zmateně jsem nad svým chováním svraštěla čelo a radši už nic neříkala. Překvapila jsem nejen jeho, ale i sama sebe. Což je už co říct.

To byla naše jediná konverzace, která mezi námi proběhla. Až po zbytek cesty bylo hrobové ticho. Jediné rádio rozbíjelo to ticho.

V tichosti jsem ho následovala až dovnitř do kuchyně. Jako bych najednou nevěděla co dělat. Něco se uvnitř mě z neznámého důvodu lámalo. A díky Stilesovi to tentokráte nebylo.

,,Tak se běž v klidu osprchovat a dej si čas. Já budu tady čekat. Kdyby někdo volal, dám ti hned vědět. ''

Tak moc bych teď potřebovala zkusit na něm, přečíst ty emoce, myšlenky a jeho pocity. Neskutečně moc. Jenže bych nejdřív musela vědět jak na to. Hlavně, aby to on nezaregistroval.

Nevím, jaká by byla jeho reakce po zjištění, že za syna má vlkodlaka a dávno zapomenutou dceru čarodějku. I když jak teď nad tím přemýšlím, ví o tom nebo ne? Scott se nikdy nezmínil, ale to to stejně nevylučuje.

Nevěděla jsem ani co jiného říct. Jen jsem tedy v tichosti pokývla hlavou na důkaz souhlasu a vydala se po schodech nahoru.

Ze sprchy mě zatím nic netáhlo ven. Čili bylo na to času, kolik jen bylo potřeba. Já si dávala pěkně na čas. Snažila jsem si pročistit hlavně tu svou hlavu. Protřídit si myšlenky. Uklidnit se. Za posledních osmačtyřicet hodin se toho stihlo udát až příliš. Půl hodinová klidná sprcha byla třešnička na dortu. Čas ticha a míru jen a jen pro mě.

Z koupelny mi přišlo, že odchází naprosto jiný člověk. Tohle je pocit k nezaplacení. Na sebe jsem hodila to nejpohodlnější, co na mě v té skříni koukalo. Černé obyčejné legíny s mikinou přes hlavu. Vlasy si nechat volně uschnout. Nebýt Stiles v nemocnici, nemůžu se teď mít lépe.

Ve svém pokoji jsem mohla být dobrou hodinu. V tichosti jsem přemýšlela. To ticho ale zničilo hladové škrundání v mém břiše. Očividně k tomu měl co říct. Vždyť ani já sama nevím, kdy bylo moje poslední kloudné jídlo.

S nabranou odvahou a plánem jsem se odebrala dolů.

Rafe se na mě překvapeně a s očekáváním podíval. Já si s ním jen vyměnila pohled a zamířila k lednici. Ve vzduchu se mezitím vznášelo trapné ticho. Které jsem se snažila zamaskovat pod maskou strašného hledání jídla. Přišlo mi to jako věčnost, co jsem stála před otevřenou lednicí. Jelikož začala po té době pípat, popadla jsem aspoň ten jogurt. Vzala si k tomu lžičku a sedla si na druhou stranu stolu, než seděl on.

,,Taak...'' Zněl kapánek nervózně.

,,Je ti lépe? ''

Já znervózněla víc, jen co na mě začal mluvit. Nějak najednou nedokážu mít oproti němu takový odpor, jako celou dobu.

Co se to se mnou děje?

,,Jo. Ta sprcha pomohla. '' Odpověděla jsem, aniž bych se na něj podívala.

,,To jsem rád. ''

To byla pro dlouhou chvíli poslední věta, která zazněla. Já si v klidu snědla svoje jídlo.

Zhluboka jsem se nadechla a dlouze vydechla.

Tak jo, tohle zvládneš. Jako nic.

,,Tak jo. Když se tě na něco zeptám, slíbíš, že mi odpovíš pravdu? Ať je, jaká je? '' Podívala jsem se do jeho očí.