Sicilian blood ✓

67. kapitola

FABRIZIO

,,Audenzie, volal mi otec, Giulietta prý už porodila, musíme za ní jet." oznámil jsem ji radostnou zprávu, ale ona jako by vůbec nevnímala, že na ni mluvím. Rozplývala se nad dětskými věcičkami pro miminka, a to hlavně po holčičích v růžových barvách...Byla sice jen ve druhém měsíci těhotenství, ale už byla pevně rozhodnuta o tom, že chce, aby se nám narodila dceruška. Vžila se do role mámy naplno a já ji vůbec nepoznával. Ještě před 2 měsíci tvrdila, že na to není připravena a že dítě chce mít až za dva, tři roky, ale teď už se nemohla dočkat, až se nám za sedm měsíců narodí.

,,Podívej se na to, Fabrizio! Není to rozkošný? Musíme to koupit! Je to tak ňuňu."
zatahala mě za rukáv saka, přičemž hlavou ukázala na miniaturní růžový tenisky značky Gucci, nad čímž jsem se musel uchechtnout. ,,Tobě se snad nelíbí?" zarazila se nad mou reakcí.

,,Audenzie, na nakupování věcí je podle mě příliš brzo. Ještě přece nevíme, jestli to bude kluk nebo holka. Co když to bude kluk a ty mu chceš koupit růžový tenisky?" ušklíbnul jsem se na ni.

,,Bude to holčička. Já to cítím. Navíc mám furt chuť na sladký, takže je to jasný." uculila se, přičemž si pohladila oběma rukama bříško, který ještě stále nejevilo žádné známky o tom, že v něm teď roste jedna z mých spermií.

,,Ty na ty pověry vážně věříš?" pokroutil jsem nad tím s uchechtnutím hlavou.

,,U každého z naší rodiny takhle vyšly, takže na tom nejspíš něco bude." vysvětlila.

,,Já na to nevěřím, podle mě je kravina to zjistit podle toho, na co máš chuť, a to jestli na slaný nebo sladký. Vždyť na tom nesejde, ne?" nechápal jsem to.

,,Fabrizio, je vidět, že se v tom absolutně nevyznáš, ale absolutně." uchechtla se. ,,Uvidíš, že dojde na moje slova a budeme mít malou Fabriziu." dodala s úsměvem, načež mě jednou rukou objala kolem pasu, stoupla si na špičky a s našpulenými rty mi věnovala sladký polibek na rty.

,,Ty chceš, aby se holka jmenovala po mně? Jako vážně?" zeptal jsem se zaskočeně, když se ode mě odtáhla. Nebudu lhát, zahřálo mě to u srdce. Udělala mi tím poctu.

,,No a po kom jiným by se jmenovala? Chci, aby naše prvorozená dcera měla krásný jméno po svým tatínkovi." usmála se široce, že jsem nemohl jinak, než se nad tím uculit.

,,Ale podobou aby byla krásná po tobě." doplnil jsem ji.

,,Bude mít v sobě od obou z nás velmi dobré geny." uchechtla se, načež sáhla po miniaturních růžových teniskách z výlohy, které mi předtím ukázala, a šla s nimi k pokladně. Nemělo cenu ji v koupi dárečku pro dítě bránit. Zářila samým štěstím a já ji tu náladu nechtěl kazit. Rád jsem ji viděl takto spokojenou. Díky tomu jsem se tak cítil i já...

**********

Cesta do porodnice za Giuliettou nám trvala zhruba od nákupního centra dvacet minut. Nakoupili jsme s Audenzií pro dvojčátka na uvítanou balónky v růžové a modré barvě, plyšáčky a nějaké i to oblečení, jak se to sluší a patří. Na prázdno bych si v životě nedovolil přijít a už vůbec ne jako strýc. Považovalo by se to jako hanba, a to jsem si já nemohl dovolit.
Když jsme dorazili do porodnice, hned jsme byli středem pozornosti. S dárky jsme byli ověšení jako vánoční stromečky jako snad nikdo tady. V duchu jsem si přitom říkal, jaké to asi bude, až takhle za sedm měsíců do porodnice přijdu za Audenzií. Nemohl jsem se té chvíle už dočkat. To čekání mě deprimovalo. Chtěl jsem už držet v náruči svoje miminko...