Oko za oko

Napodobitel

Zahryzával se do něj vztek, agrese a nenávist, jeho mysl jela na plné obrátky. Danielův otec již po operaci odpočíval. Několik hodin byl naštěstí mimo ohrožení života, ale jen taková zpráva Danielovi nestačila. Potřeboval zabít napodobitele a nejlépe ještě dnes. Od včerejška nespal ani na minutu, ale to jej netrápilo, spánek nebyl důležitý. Právě teď mířil domů s kulkou v krabičce, kterou by schytal, kdyby si ten večer na sebe nevzal neprůstřelnou vestu. Sice ochránil sebe, ale ne ty ostatní oběti, ač některé zazobané a se svými drobnými hříchy, zůstali tu vždy i ti nevinní.

Z té kulky, kterou dokonale prozkoumal, zjistil více, než mohl vyžadovat. Nejenže otisk kulky spadal pod policii Vince, ale patřily především do pušky ostřelovače. Ověřil si z policejního serveru ukradené bedny nábojů, které postrádali od minulého půl roku. Jenže policejní zbraně se pašují ve velkém nehledě na tohle a Daniel si okamžitě něco uvědomil. Člověk, který se v tomto oboru vyznal, odešel z benefiční akce před střelbou. Potřeboval mít avšak více než pouhé tušení a ověřil si to rovnou v odpoledních hodinách, když mířil na policejní středisko.

-

Prošel bez problémů dveřmi a bránou na detektor kovů. Potom nepozorovaně pronikl do vnitřku policejního střediska, protože jediná kamera se skrývala u hlavních dveřích, v hlavním prostoru a ve výtazích.

V tu chvíli jeho přítomnost zachytila Ellie, aniž by si on toho všimnul, když zahýbal za roh.

Daniel? Podivila se, co dělá v hlavním středisku. Stále měla u sebe jeho sako, ve kterém doma včerejší večer dokonce vyčerpáním usnula. V tenhle moment přepravovala analýzu vzorků po včerejší střelbě z místa, kde podle nich střílel pachatel. Bylo jí líto, kvůli tomu, jak dopadl Danielův otec a ostatní oběti.

Mezitím si Daniel přetáhl přes hlavu černou mikinu s kapucí, kterou držel podpaží s rukavicemi a proklouzl do šaten policistů, kde stanul sám. Vrhl se k sekci speciálních policistů a podle jmenovek rychle dopátral tu skřínku, kterou potřeboval. Skřínku se štítkem Marek Yerik. Surově trhnul za zámek, čímž ho celý vytrhl a dvířka se mu sama otevřela. Na horní poličce našel jeho mobil a doklady. Dole ležely pevné boty a uprostřed v ochranném vaku, který rozevřel, našel ten hlavní důkaz. Černou kápy se střeleckým vybavením. Vsadil by se, že na všem ještě po sejmutí objeví čerstvé důkazy a prach ze střechy i střeliva.

"Kdo jste?" vytrhl ho neočekávaný hlas.

Když se Daniel ohlédl, spatřil zrovna Marka. Zaťal zuby i pěsti.

"Aha, mladý Bolton," potom si všiml své skřínky. "Co to má znamenat?"

"Napodobuješ mě! Střílíš i po nevinných!" zavrčel.

Marek v mžiku vytáhl svojí služební zbraň. "Takže to ty jsi ten pomstitel? To bych v životě netipoval. No řekl bych, že budu první, kdo tě dostane!" Zkřivil obličej a vpálil mu kulku do hrudi, ovšem Daniel jen zavrávoral a opět se pevně vzchopil. Ve chvíli překvapení ho kopem složil k zemi a ruku se zbraní mu přišlápnul, dokud ji Marek nepropustil ze sevření. Potom mu kolenem přitlačil na hrdlo a zamezil ho v dalším pohybu. Napoprvé Marka střelil jeho zbraní do stehna.

"Kulek se nebojím parchante," vyprskl, ačkoliv s dávkou bolesti se mu kulka zaryla do femuru.

"Proč střílíš i po těch nevinných, ohrozil si Ellie!"

"A vadí mi to snad?" syknul, "Byla mi ukradená, je to jen slabá citlivka... potřeboval jsem se dostat tam, kam jsem potřeboval. Konečně bych i ji zabil, všichni jsou bezcenní!"

To byla poslední kapka, která přetekla a za všechnu nenávist i pomstu, mu hlaveň přiložil k hrudi a zmáčkl několikrát spoušť, dokud se všechny kulky v zásobníku nevryly do Markova těla a jeho oblečení nezbarvila krev.

Zastrčil si jeho zbraň za opasek, ale vtom ho uzemnil dívčí výkřik. Koutkem oka zahlédl Ellie, jak si zakryla dlaněmi ústa, proto si stáhl kapuci ještě více do obličeje. To ho zmátlo, tohle neplánoval.

"Neměl jsem na výběr, je to napodobitel!" zachraplal, ale slyšel ji jen štkát. Jeho plány se poněkud urychlily. Věděl, že je za chvíli navštíví další společnost, tentokrát v podobě policistů, kteří budou pátrat po místu, kde zaslechli střelbu. Sebral Markovi doklady a odznak ze skříně. Sklopil hlavu, aby mu neviděla do tváře, ačkoliv ona jen nečinně hleděla na rozstřílené tělo.

Dotkl se jejího ramene, ale vysmýkla se. "Tohle všechno... provinil se," dodal, než opustil místnost. Před šatnami bylo místo ještě čisté, proto si svlékl mikinu a rukavice, jelikož pod tím měl obyčejnou tmavou košili. Vše složil tak, aby do toho mohl ukrýt pistol s těmi doklady. Upevnil si policejní odznak na hruď a rozběhl se po chodbě, kde se rozmisťovali další policisté.

"Někdo tam postřelil policistu, je u něj žena z laborky! Volejte záchranku!" křičel k nim s dokonalou přetvářkou.

Všichni měli pohotovost a toho Daniel s klidem využil a zmizel ze střediska bez problémů. Jenže všem činům ještě není konec. Také ho zamrzelo, co způsobil Ellie.

-

To nemůže být pravda, proč by ho zabíjel? Nebuď hloupá! Sama jsi viděla, že to on byl ten střelec, ten napodobitel... V Ellie mysli se vše hádalo, přelo a zápasilo. Potřebovala utéci daleko od všeho, od všech. Avšak v tuhle chvíli mířila přes půlku města k místu u pevniny, kde tehdy podle Markových slov žije jeho matka. Ellie jí chtěla oznámit, co se stalo s jejím synem nebo alespoň něco o něm vypátrat.

Z autobusu vystoupila na konečné zastávce a dál pokračovala necelý kilometr cesty po svých. Na zádech si nesla malý baťůžek s jejími věcmi a v rukou svírala mapku, kterou si vytiskla z internetu.

Musela si přitáhnout mikinu blíže k tělu, foukal tu nepříjemný ostrý vítr. Když betonová cesta v podobě chodníku končila, musela zbytek cesty našlapovat po rozbředlém blátě a mokré trávě po dopoledním lijáku v této části města. Naštěstí už spatřila střechu nějaké chaty, proto s jistotou kráčela až k ní. Jen jí vadilo, že se za nedlouho bude stmívat, při nejhorším by o vyzvednutí musela zavolat svému otci.

Zaťukala na vchodové dveře. Vedle nich byla lehce přichycena jmenovka Yerik. Ačkoliv chvilku vyčkala, rozhodla se, že vstoupí bez pozvání, stejně byly dveře neuzamčeny. Dům působil trochu zanedbaně stejně jako lesnaté porosty kolem domu, ale příčil se jí ten zatuchlý zaván v prostoru. Všechen nábytek zůstal na svém místě neporušen s vrstvou prachu, ale zděsila se tmavých skvrn a cákanců na podlaze.

„Paní Yeriková?" zvolala přidušeně, ale odezva se jí nevrátila. Zahnula proto do vedlejší místnosti, jelikož celá chata skýtala jen rozsáhlé podlaží a nejspíše půdu. Vešla do kuchyně, ve které se hromadil nepořádek na stole i lince a potom dalším průchodem se ocitla v obývacím pokoji. Tam jí teprve zamrazilo, jelikož ty skvrny se barvily do již čerstvé krve a spatřila člověka spoutaného k židli. Ale ne žádnou paní Yerikovou, nýbrž staršího omámeného muže a dále si díky světlu z oken povšimla krvácejících ran po jeho těle.

Snažila se vycouvat. Něco ji však zašimralo v nose, čímž ji to donutilo si kýchnout. Tím Ellie bohužel prozradila i svou přítomnost a z druhých dveří do pokoje vkročil ve filtrační masce na obličeji a v černém převleku pomstitel Chamurappi, o kterém dosud neměla tušení. Zlekla se i vyjekla. Když po jeho postavě sjela pohledem, spatřila v jeho rukách dvě střelné zbraně, které byly namířené na ní. Okamžitě s sebou cukla a zběsile utíkala pryč. Nechtěla ničemu věřit, jen prchala, jak ji strach o vlastní život hnal.

Vyběhla z vchodových dveří, kde ji brzdilo v běhu klouzavé bláto. V tu chvíli ji znenadání přemohl jiný svízelný pocit. Slzely ji natolik oči, až se jí klížila víčka, nakonec ani své končetiny postupně nemohla kontrolovat. Frustrovaně vykřikla, jak nechápala, co se s ní právě děje, jenže v tom momentu se jí podlomila kolena a spadla popředu celá do mokré a blátivé půdy. Hrklo v ní, že takhle se brzy udusí, protože se nemohla otočit.

Zaslechla blížící se čvachtající zvuk, poté ji někdo převrátil a vyzvedl z bahna, to ještě pocítila. Pokusila se naposledy otevřít oči, ale celé okolí bylo rozmazané a potom se svět zhoupl do temnoty.

„Držím tě..."