Oko za oko

Soudy nespravedlnosti

Každý by chtěl umírat v pokoji s někým blízkým, či umřít alespoň nějak důstojně, avšak to neplatí o zločincích. Proto Danielovi oběti před smrtí zažily jen muka a bolest, kterou oni prováděli ostatním nevinným. Když vzal v potaz jen ty, kterým oplácel smrt, často ho to svádělo, nechat jejich těla na místě, kde hnila, než na ně odkazovat policii. Jenže veřejnost musela vidět, že za zločiny je skutečně čeká stejný trest, a že pomstitel nemá dovolenou. Až poté mohl snášet obvinění na svou hlavu od systému.

Samolepku vraha už má na triku, to nezapíral, jen vždy soptil nad jejich obviňováními, přitom udělal daleko více práce než oni. Jeho zákroky účinkovaly a díky tomu se budoucnost obětí zločinu neuskutečnila.

Nyní, když měl vyřešený případ s napodobitelem, mohl se více soustředit na problémy spojené se smrtící drogou, která se stále šířila po městě. Možná se zdálo, že ten případ vyšuměl, avšak další úmrtí přibývala, jen se to tolik neservírovalo veřejnosti. Je příšerné, mít v rodině kohokoliv nebo mít za přátele někoho, kdo je totálně závislý na drogách nebo na jiném svinstvu. Tolik se o něj bojíte, a přitom on nepřemýšlí, je agresivní a nebere nic vážně. Uvrtal se do toho sám a obviňovat své okolí mu není nic platné.

-

V dopolední hodině se snažil dovolat Ellie. Věděla o jeho druhém já a připadalo mu to tak daleko výhodnější. Zatím mu hovor nebrala a jen to vyzvánělo. Trochu ho to znepokojovalo. Když to zkoušel po druhé, přerušila to příchozí zpráva přímo od ní. Napsala mu, že odjela kvůli přednášce do školy na čtyři dny mimo město a ostrov Vince. Zprvu mu to vyznělo, že se mu vyhýbá, samozřejmě ověřil si to. Odepsal Ellie, ať na sebe dává pozor.

Vyšel ze svého auta směrem ke stavbě a mobil si zandal do kapsy. Na celý zbytek slunečného dne měl o práci postaráno a při nočním svitu měsíce bude mít opět. Větší starost mu právě dělal jeho obchodní partner Tobias Peyton, který se mu včera podivným způsobem omluvil, že nepřijde do práce. Doufal, že v ničem nejede, naštěstí se mu to dnes odpoledne vyjasnilo, když za ním zajel směrem na jih ke stavbě, kterou koordinoval.

Spatřil Tobiase jako vyčerpanou shrbenou trosku. Toho muže znal už několik let. Vlastně od dob, co jeho táta vlastnil jeho nynější firmu a Tobias pracoval jako účetní. Vzrůstově menší a hubenější chlapík s krátkými světlými vlasy, na tom dnes nebyl vůbec dobře. Skleslá oční víčka a chůze bez elánu. Daniel se před něj podezíravě postavil. Naštěstí Tobias mu přístupně pokynul, aby si promluvili někde mimo rušnou veřejnost.

„Co se děje?" zeptal se starostlivě, ačkoliv stále podezřívavě.

Tobias si promnul dlaně, jako by se bál mu něco vysvětlovat. „Mám malou sestřenku Melindu, je to ještě školačka na prvním stupni, ale předvčerem jí zemřela její mamka, má teta."

„Co se jí stalo, jestli se můžu zeptat?"

„To ty smrtelný drogy, co se šíří městem. Já jsem tušil, že tomu ještě není konec!"

Daniel se snažil být empatický, ale pořádně se v tomto neuměl zachovat a v jeho vnitřku se vařil vztek za to, že to drogové šíření pořád nemá pod kontrolou.

„Ani tomu nedokážu uvěřit, že by si moje teta něco takového vzala dobrovolně. Nebyla to feťačka, nikdy nic podobného nezkoušela ani kvůli malé by to neudělala. Jsem přesvědčený, že jí to někdo nějakým způsobem podstrčil!"

„Můžu ti nějak pomoci?"

„Vlastně pokud budeš chtít... Potřeboval bych tvou podporu. Já si chci Melindu vzít do péče, jako její přímý příbuzný bych se o ni postaral, pomohli by mi rodiče i můj přítel. Bojím se ovšem, že mi to zamítnou," zhrouceně dodal. Daniel moc dobře chápal, o čem mluví, jelikož už několik let věděl o Tobiase orientaci k mužům a jeho dlouholetému vztahu s jeho přítelem.