Oko za oko

Tváří ke smrti

V poledne Daniel s Ellie mířili do středu města. Blížili se k jedné z jídelen, kde on často a rád poobědval, když se nechtěl zabývat vařením. V jídelně se ocitalo jen několik strávníků, proto se usadili k nejkrajnějšímu stolu u zdi.

„Copak? Jsi nějaká zamlklá, co jsme vyjeli," optal se ji, zatímco si cpal zeleninovou oblohu do úst.

„Nejsem, jen přemýšlím."

„Doufám, že jsem tě zase tolik nevyděsil..."

„Jen jsem ohromená. Ne každý kamarád se mi svěří s tím, že je mimoň," rozesmála se.

„Hele dívenko, to není vtipné, nejsem žádný mimozemšťan a ztiš se, prosím. I když... konečně tě vidím se pořádně smát," rýpnul si a nabral si další sousto. Podíval se opět na zaraženou Ellie. „No co, říkám ti pravdu. Ze začátku jsi ke mně byla jako ledová bariéra."

„Zasloužil sis to, vlezlý muži," bránila se.

„Chtěl jsem si popovídat, a ještě tě obměkčit vlastními sladkostmi. Poprvé, když jsem tě spatřil, brala jsi vzorky z mrtvoly, kterou jsem ehm... upálil. Tenkrát jsi mě zaujmula."

„To je skvělé vědět," jízlivě dodala. Odehnala myšlenku a snažila se rychle dojíst oběd, zatímco Daniel jej závratnou rychlostí do sebe už dávno naházel.

Následně ji zavezl k jejímu domovu, aby si skočila pro věci do školy a poté ji odvezl na místo, kde si musela vyslechnout dvě přednášky.

„Začínám se sice tvářit jako tvůj osobní taxikář, ale aspoň mám svého parťáka u sebe," ušklíbl se.

„Děkuji ti za odvoz. Budeš dělat něco k večeru?" nadhodila opatrně.

„No, chci jet domů se po ránu konečně zkulturnit a potom obhlídnu nějaké práce na stavbě. A ještě se zaměřím na Delirium. Potřebuješ něco? Cokoliv..."

„Ne, pouze jsem se chtěla zeptat. Možná by sis měl občas trochu odpočinout."

Vytušil, že mu něco zatajuje, ale zeptá se ji na to potom. „Budu v pohodě a dám se do kupy. Užij si přednášku Ellie a buď opatrná, pa."

„Neboj, měj se."

Krátce jí mávnul a poté zpozoroval, jak rychlým krokem směřovala k budově. V tu chvíli si nebyl jistý, zda jen pospíchala na přednášku nebo před něčím utíkala.

Když Ellie nasadila rychlou chůzi ke známé budově na přednášku, spěšně se podívala kolem sebe, než vkročila dovnitř. S nastartovaným autem tam Daniel ještě vyčkával, což ji trochu utěšilo a byla si jistá, že ji podezírá. Obávala se totiž, až se bude vracet sama domů, jenže to musela hodit za hlavu.

Nasadila si opět na krk wolframový přívěsek se sledovacím čipem. Nechtěla být tolik paranoidní, ovšem její temný pomstitel tu pro ni teď nebude.

-

Počasí se venku tvářilo pochmurně podobně jako její pocity. Nebylo to smutkem. Něco ji trápilo a po včerejšku to Ellie ještě více ovládlo. Nebesa nad ní burácela a dešťové kapky do všeho bušily ohromnou silou. Zdálo se, že nebe někdo zranil. Kvílelo tou bolestí a smáčelo celý ostrov s městem Vince dešťovou krví.

Vběhla do střediska z části promočená, protože deštník neskýtal takovou ochranu. Nahoře na oddělení na ni již čekal hlavní laborant Dave. „Copak, dívenko? Pročpak ten utrápený výraz ve tváři?"

„To nic Dave." Donutila své mimické svaly k úsměvu.

„A jak dopadla včerejší přednáška?"