Oko za oko

Klid před bouří

Když po dvou hodinách k večeru dorazil Daniel domu, necítil se ve své kůži. Výrazně to z něj čišelo. Hned ve dveřích se dočkal vroucného objetí. Věděl, že se ho nebude hned vyptávat a nechá ho vydechnout, proto si popovídali později.

„Docela jsem dneska uhnul myšlenkami blízko tomu zabít Hogana," přiznal. „Nabídnul se mi, že by mi pomohl s firmou."

„Nepřijmul jsi to snad?"

„Řekl jsem mu, že to promyslím. Přesto nic rozmýšlet nebudu! Vím moc dobře, jak jeho pomoc vypadá. Dáš tomu mafiánovi část podniku a on ti všechno vytuneluje, aniž bys mrkla. Nechci ani přemýšlet k čemu by to vedlo."

Nejistě polknula. Poznala mu na očích, že to ještě není všechno.

„Také se mi zeptal, jestli bych nepřišel podpořit nové vylepšení, které spustí za dva dny. Z toho jsem se mu také vykroutil. Sice nevypadal z mých slov nadšeně, ale..." na chvilku se potřeboval odmlčet. „Myslím si, že tomu jeho vylepšení stál proti můj otec jako starosta. Možná proto se před týdnem pohádali a je jen otázkou, co za vylepšení plánuje. Může to být něco neškodného nebo nás tím všechny zničí."

„Proč si myslíš?" zeptala se vyděšeně.

„Pověděl to tak povzneseně, že i mě zamrazilo. Hlavně polovina jeho mrakodrapu je vyklizená..."

Smutně sklopila zrak a vzala ho za ruku.

„Necháme to teď být," pohladil ji jemně po tváři a přinutil se bezstarostně pousmát. „Půjdeme raději spát."

„Myslíš, že budeš moc? Nikdy toho moc nenaspíš."

„Nejsem utahaný jenom chci být s tebou, když mi řekneš nějakou pěknou pohádku, možná přimhouřím i oči."

„Neznám moc pohádek.... jen pár příběhů o superhrdinech."

Propletl si s ní prsty. „Můžeš o tvém nejoblíbenějším klidně."

„To jsi ty v mých očích," ubezpečila ho a sladce políbila na rty.

-

„Dědečku," vypískl malý desetiletý klučina s tmavými vlasy a rozutekl se do prarodičovo náruče. Postarší muž ho vyzvedl nad zem a posadil do náruče. Vyšel se svým vnukem po schodišti na plochou střechu mrakodrapu. Jediného nejvyššího ve městě. Rozhlíželi se spolu po okolí, které kolem dokola uzavíralo moře a omílalo břehy ostrova. Jen ty vody byly nekonečné a na obzoru nic jiného než pár loděk, jež z dálky vypadaly jako mravenci.

„Vzhlížíš na náš poklidný domov, Danielku?" zeptal se ho dědeček. Malý chlapec přikývl hlavinkou. „Kvůli němu stojí tahle budova a všechny záchranné složky v ní budou operovat. Ti všichni budou stát za bezpečím v našem městě. Celý systém funguje báječně spousty let, aby děti jako ty mohly pod ochranou starších vyrůstat."

„Složení ochrany Vince," zakřičel svým dětským hláskem do okolí a ručky mu vystřelily štěstím do vzduchu.

Nejstarší z Boltonů se pousmál pod vousy, byl spokojený ze svého vnuka. „Až vyrosteš v pořádného chlapa, převezmeš celý SOV po mně a staneš se jeho spravedlivým ředitelem."

Daniel ho nadšeně objal kolem krku.

„Pane Boltone?" vyrušil je nepříjemný hlas. Za zády jim stál třicetiletý Samuel Hogan s nějakými záludnými šanony v rukách. Neochotně se k němu otočil.

Daniel se v mžiku vzbudil a vydýchával do tmy svou další vizi. Ellie tím naštěstí neprobudil a nadále spokojeně oddychovala na jeho hrudi.