Oko za oko

(Ne)porozumění

Mezitím už v silných obavách Daniel jel, jak nejrychleji mohl ze svého bytu ke středisku. Bylo štěstím, že Ellie u sebe stále nosila ten wolframový přívěšek se sledovacím zařízením. Okamžitě věděl o její poloze.

Snažil se dovolat jejímu otci. „Adriane tady Daniel, jste ve středisku SOV?" chrlil ze sebe, zatímco jednou rukou řídil.

„Jsem na cestě. Už mi zbývá pár metrů, co se děje?"

„Jde o Ellie! Volala mi – bojím se o její život. Je s někým sama v laboratoři a střílelo se!"

„Cože?!" zděsil se a přidal také okamžitě plyn.

„Běžte rovnou za ní a zavolejte záchranné služby! Budu tam každou vteřinou," zavěsil mu. Zabrzdil auto skoro před vchodem střediska a vylétl z něj ven. Za ním teprve běžel Adrian, ale Daniel s náskokem vběhl dovnitř bez zastavení ochranky, která jej stejně nemohla dohnat. Mezi dveřmi laboratoře se zastavil. Všechno tu leželo kompletně roztřískané. Sklo, pomůcky i nábytek.

Adrian dobíhal s ochrankou za ním, ovšem zděsil se stejně jako on při pohledu do místnosti. Útočník se vypařil.

„Někde tady musíš být..." rozhlédl se zoufale. Všiml si chladící místnosti a otevřel zamčené kovové dveře. Sotva zachytil její chladné tělo, které mu vypadlo k nohám. Sebral ji okamžitě do náruče a přenesl na chodbu. „Dýchá," nadějně vyhrkl.

„Běžte pro pomoc!" křiknul Adrian na ochranku. Ti ho rázem poslechli.

Ellie ležela na podlaze a chvěla se zimou. Daniel si ji stočil k tělu, když sípavě lapala po dechu. Vysvlékl se ze své košile, pod kterou měl jen tílko, protože víc na sobě neměl a zabalil ji do ní. Také Adrian sundal svojí policejní bundu a přehodil ho přes svou promrzlou dceru. Velice opatrně se ji dotýkal. Nakonec si zhrozen všimli i té střelné rány v její dlani.

Daniel dívku lehounce hladil po bledé a ledové tváři. Ztěžkle pootevřela víčka, na řasách se jí pomalu rozpouštěly zledovatělé vločky. Modré duhovky se jí leskly jako krystaly. „Zrádce," chladně zachraptěla a posléze k němu přisouvala nezraněnou ruku se zmuchlaným papírem, který po celou dobu křečovitě svírala.

Zastrčil si ho okamžitě do kapsy u kalhot, potřeboval ji stále držet v náručí. Bolelo ho, jako ho nazvala a kvůli čemu vůbec.

Naštěstí záchrana jim běžela naproti. Záchranáři po rychlém zhodnocení zdravotní situace naložili slečnu zabalenou v termofolii na nosítka.

„Do jaké nemocnice odvezete mou dceru?" stihl se jich ještě zeptat Adrian.

„Do dvojky," odpověděl mu hlavní záchranář. To číslo značilo jednotlivé nemocnice a určovalo se obvykle podle závažnosti případu.

Daniel je zoufale sledoval, jak mu ji odvážejí pryč. Ucítil dotek na rameni.

„Prosím, zajedeš Ellie pro nějaké teplé věci? Pojedu za nimi do nemocnice," poprosil ho Adrian.

„Jasně, potom se tam setkáme." V dáli slyšel houkání sanitky. Všechno to přišlo bez varování a bez odpovědí, ale vzpomněl si na ten papírek, který mu před tím dala. Vytáhl ho z kapsy a snažil se ho vyrovnat. Ovšem nic kloudného z toho rozboru nevyčetl. Utkvělo mu v hlavě pouze jedno slovo: Spazmus. Přesto nevěděl, co to znamenalo. Bál se, do čeho to sama strkala nos.

Jakmile se vrátil k sobě do bytu, shodil ze sebe všechno oblečení. Potřeboval se konečně umýt a převléci, jenže před očima se mu pořád obrazila její bělostná tvář a namodralé rty, které ho označily za zrádce. Silně bouchl pěstí do plastových dveří sprchového koutu, div je málem nevyrazil.