Oko za oko

Je to víc než nabídka

Ellie se vrátila kolem páté hodiny do rodinného bytu, ve kterém měla pořád své místo, i když je teď dospělá, neměla chuť se odstěhovat. Nechtěla být sama. Před třemi lety si její otec Adrian vzal Mirandu, její nevlastní maminku, která u nich bydlí i s jejím desetiletým synem Fredym. Je to její nová rodina sice ne pokrevní, ale milovala je. Vždyť získala prvního sourozence a Mirandu, se kterou jsou velmi dobré kamarádky.

Uchopila do rukou rudý závěs, aby ho zatáhla, ale jen jí to připomnělo tu chvíli, která otřásla jejím životem.

Pohlížela jsem na zdáním pustou noční oblohu, avšak dívala jsem se přímo do tváře dorůstajícího měsíčku. Jeho zářící povlak jsem se zájmem pozorovala, jako by mě k sobě přitahoval. Dělal dobře, protože jsem se dolů do ulice bála podívat na to nebezpečné město, kde přes večer proudil únorový ledový vítr nasycený prachem i strachem. Ocitala jsem se v kanceláři mého otce Adriana, už se schylovalo k jedenácté hodině večer, přesto jsem na tátu musela počkat tady. Není bezpečné se v šestnácti letech pohybovat po Vince samotní. Chodila jsem sice na kurzy sebeobrany kvůli tátovi, ale jsem i tak bezmocná dívka s teleskopickým obuškem za páskem a pepřákem v kapse.

Dvacáté patro budovy SOV, kde sídlí jeho kancelář, mi právě zajišťuje bezpečí. V místnosti se ozval tichounký zvuk, jak někdo otevřel dveře a až neslyšně vkročil do místnosti. Otočila jsem se na toho dotyčného. Nebyl to nikdo jiný než táta. Radostně jsme mu pohlédla do tváře, ovšem jeho zrak zahalovaly slzy. Nikdy jsem tátu neviděla brečet, muselo se stát něco zdrcujícího, nechtěla jsem si přiznat ani to nejhorší. Vpadla jsem mu do náručí.

Stačili mi dvě slova. Máma a babička. Propadla jsem do drásajícího pláče, vše kolem mě se zahalilo do černé mlhy. Už nikdy neobejmu své dvě milované osoby, nemohla jsem se s nimi ani rozloučit. Zavraždili mi je obě a teď ve svém náručí svírám posledního člověka, který je mou jedinou rodinou.

Jsem zlomená, ale život musí jít dál! I po šesti letech....

-

V nynější době si Ellie Darcyová vedla svůj život podle sebe. Dokončila střední školu laboratorního asistenta, ve volné čase se přiučila v laboratořích SOV, a právě si dodělávala vysokou školu. Získala brigádu u policie jako pomocník při analyzování vzorků a důkazů často se dokonce dostala s ostatními i přímo na místa činu.

Tohle všechno ji naplňovalo a odvádělo pozornost, aby ji zevnitř nesžírala událost, která jí pozměnila život.

Celé její tři generace Darcyových sdíleli práci v SOV, děda býval hasič, táta Adrian je policista, babička bývala sestřička na neurologii a maminka doktorkou na dětském oddělení. Všichni někam patřili, než některým vzalo život jednání nakaženého města.

-

Ellie se ihned po škole musela odebrat do městské márnice. Dave si předevčírem udělal na kotníku bolestivý výron, a proto břímě jeho práce na chvilku nesla sama. Měla sice silný žaludek na odebírání vzorků z mrtvých lidských těl, jen nenáviděla, když omylem poodkryli jejich tváře. Velký problém měla především u žen, klamal ji zrak a v těch neznámých obličejích spatřila místo nich svou zemřelou maminku nebo babičku.

Odhrnula opatrně plachtu z těla s posmrtnými příznaky, jenže tohle na ni zapůsobilo ještě hůř, než čekala. Před sebou spatřila tělíčko dítěte – chlapečka.

O krok odstoupila a překryla si dlaní ústa, chtělo se jí vykřiknout. Vydral se přesto krátký sten. Tohle na ni bylo příliš. Šidily ji smysly, protože spatřila nevlastního bratříčka Fredyho bez známek života. Cítila, že to není on. To jen její mysl si s ní hraje. Otřela si rukávem od svého bílého pláště z tváří ukvapené slzy.