Oko za oko

Znovuzrozený v hlubinách

Na tohle místo se nechtěl vracet. Tady ho osud stvořil, tak bolestně, aby pochopil sám sebe a uvědomil si plně problémy svého města, ve kterém vyrůstal, za které se rozhodl bojovat.

Na zapovězeném místě se transformoval utrpením v novou bytost. Vylepšenou, nově obdarovanou a silnější po duševní i fyzické stránce, aby byl uvnitř odolný pojmout druhou osobnost a dokázat více než doposud jako obyčejný člověk.

„Jsi nepřítel města, ve kterém jsi vyrůstal, jsi zklamaný z polovičky, která tě ovládá, jsi zhroucený z činů, které jsi nevědomky způsobil a stydíš se podívat do očí té, která tě za to nenávidí." Jeho tělo se roztřáslo, když ho vyrušil povědomý hlas. Díval se do propasti a na druhém konci skalisek mu utkvěl pohled na postavu muže v mlze. Jeho hlas zněl jako bijící zvon v dáli a nemohl ho nechat klidným. Viděl toho muže umírat. Opravdu hynul a z posledních sil se škrábal ke kraji útesu, kam znenadání spadl.

Pokusil se vyděšeně zakřičet, ovšem oněměle zíral do prázdna – jeho staré já. Ten hlas, ta druhá osoba, to všechno patřilo Danielovi.

Nasucho zalapal po dechu a snažil se polknout. Naštěstí se u něj ihned objevila Ellie a přiložila mu k ústům sklenku vody. Pozvednul velmi ztěžka hlavu, naštěstí ucítil pomocnou dlaň na svém zátylku, která mu pomohla se přizvednout.

„Nemáš hlad?" zeptala se starostlivě.

Zavrtěl hlavou. Jídlo bylo tou poslední věcí, kterou by právě potřeboval. S těžkými víčky si narychlo prohlédl dívku před ním. „Kolik je hodin?"

„Bude skoro devět, trochu jsme si přispali," pousmála se, aby zlehčila situaci.

Daniel se snažil zvednout na loktech a dostat se do sedu. „Měl jsem dávno zastavit tu ženskou, která si říká Delirium," nervózně chraptěl.

„Teď ne. Odpočívej," snažila se ho zarazit. Nakonec se Danielovi povedlo pouze vydrápat do sedu a opřel se o čelo postele. "Takže tvá slabost je alkohol, jestli jsem to správně pochopila?"
"Ano, jak nešťastné," promnul si vyřízeně tvář. Všechno ho brnělo, hlava mu třeštila a jediný zvuk, který mu neubližoval, byl Ellie hlas. "Nemůžu ani alkohol, který se nevyvaří v jídle, takže větší dávka něčeho tvrdého počítám, že by mě zabila, ale zkoušet to rozhodně nebudu."

„Proč se ti tohle děje?" zvědavě se optala.

„Mohl bych ti povědět celý příběh, jestli bys mi naslouchala."

Souhlasně přikývla. „Ještě mi dej chvilku, jenom řeknu tvé mamce, že ses probudil. Málem ti chtěla volat záchranku." Zvedla se a odběhla z místnosti.

Daniel jako troska na chvilku zíral před sebe. Říkal si, že musí vypadat směšně a odpudivě, jak ho jedna malá pitomá sklenička mohla zase vyřídit. Potřeboval sprchu a nejlépe ledovou. Za chvilku mezi dveřmi stála opět jeho milá a svěží záchrana. Ellie mu přinesla další pití. Tentokrát oslazené ovocnou šťávou.

Přisedla si vedle něj do tureckého sedu. „Nepotřebuješ ještě něco?"

„Ne děkuji," podal ji další vypitou skleničku.

„Tvá mamka odešla do práce, ale potom máme zamknout, že prý víš, kam schováváte klíče od domu. Tak můžeš začít povídat," pobídla ho se zájmem.

„Zmiňoval jsem ti někdy, že jsem před více jak rokem odcestoval z města?"

„Nejspíš ne."

„V tom případě budu muset od začátku..." Uvelebil se pohodlněji na svém místě. Bez dalšího přerušování mohl plynně vyprávět. „Před rokem a pár měsíci jsem se rozhodl s partou pěti dobrodruhů z různých koutů světa v období prázdnin započít velký výlet kolem Země a navštívit několik zajímavých míst. Odjeli jsme vlastně někam a nikam. Překonali jsme ledajaké nástrahy, až na tu poslední před návratem domů. Vymstila se nám cesta přes oázu k jednomu velkolepému chrámu uprostřed pouště. Užívali jsme si jízdu na velbloudech a zaplatili jsme si i šikovného průvodce, ovšem osud nám zkrátka nepřál.