Oko za oko

Smrtelná droga

"Doufám, že je to závažné!" varoval svého prostředníka Samuel Hogan.

"Ano pane, jde o naše bratry a o toho maskovance," kdyby s ním nespolupracoval po delší dobu, klepal by se jako ratlík.

Samuelův výraz se rázem stáhnul. "Poslouchám!"

Předložil mu fotografii. "Takhle našli před hodinou jejich těla v dílně za polem, ten maskovanec na ně přišel."

Je chytřejší, než jsem předpokládal! "Ten prevít mě připravil o spoustu peněz!" Bouchl pěstí do kapoty svého auta. "Jak chce, připravuj druhou fázi. Rozjedeme to ve velkém tentokrát s těmi léky!"

"Jak si přejete, pane."

-

Nechala své myšlenky samovolně plynout společně se svými problémy. To byla ta nejlepší věc, kterou pro sebe mohla po dlouhé době udělat. Sluníčko konečně po zimě hřálo, ačkoliv ji tady nahoře profukoval skrz oblečení prudký vítr. Pohlížela na část města, která působila tak nevinně, a přitom byla zevnitř prolezlá zlem a zvráceností. Nejraději by si v tuhle chvíli přála nechat narůst křídla a odletět. Sama někdy chtěla zažít jaké to je létat, ale bála se přiblížit k okraji. Není takový blázen ani sebevrah, aby si naivně nemyslela, že ji nějaký kolemjdoucí neshodí pod skaliska. Tomuhle kopci se ne nadarmo říká Šibeniční vrch.

Říkala si, jak Chamurappi dokáže všechny z nás ochránit a proč se o to vůbec snaží. Všechno to zlo potrestat. Vždyť každá skulinka ve městě je jedinečná a má své tajemství, jenže on je na všechno sám.

Po pěti dnech od toho incidentu to mezi Ellie s otcem stále pnulo a ztratila kontakt s maskovaným pomstitelem. Prozatím se zaměřovala jen na svou práci v laborce s Davem a na školu.

Pokaždé, když promnula v dlani svůj wolframový přívěšek, který jí daroval, alespoň cítila, že ví o každém jejím kroku.

Otočila se raději k odchodu a sestupovala po kamenech a pískovitých cestiček dolů k parku, kde byla její nevlastní maminka Miranda s Fredym a hráli si na hřišti, zatímco se Ellie vydala na menší výlet k vrcholku.

"Ahoj, Ellie," ozval se po cestě za ní přátelský hlas.

Ohlédla se. Přicházel k ní docela urostlý tmavovlasý muž o trochu starší než ona, ale nenapadlo ji, odkud by ho mohla znát. "Ahoj... promiň, ehm?"

"Och, pardon, nechtěl jsem tě hned vyděsit, byl jsem se jen projít a zahlédl jsem tě. Pracuji totiž se tvým otcem Adrianem na stanici. Jsem Marek Yerik." Podal jí pravou ruku na seznámení a Ellie si s ním trochu stydlivěji potřásla, ale uznala, že je sympatický. "Jsem ve střeleckém týmu. Pomáhal jsem i na akci, když jsme chtěli chytit toho Chamurappiho, ale převezl nás na plné čáře."

"Vymklo se to zejména mému otci. To byl celý zádrhel."

Marek doprovázel Ellie zbytkem cesty. "Hlavně že jsi v pořádku. Jaký je vůbec ten hrdina?"

"Hrdina?" s úsměvem se podivila. "Jsi snad jeho fanoušek?"

"Ne, fanoušek rozhodně nejsem, spíš mě jen určitým způsobem nadchlo to, co dělá pro naše město."

"Ale určitě to není plně hrdinské," namítla. Přecházeli přes nějaký val větších kamenů, Marek jí však ihned nabídl svou dlaň a s dopomocí jí pomohl přes překážku.

"A tohle je hrdinské?" zeptal se mile Marek.

Ellie ucítila nahnanou krev ve tvářích a doufala, že na místě celá nezrudla. "Takže ty jsi odstřelovač?" přeskočila raději na jiné téma.