Oko za oko

Dobročinnost

Po té schůzi Daniel znovu zajel na stavbu, aby zkontroloval, jestli je vše opět v pořádku. Naštěstí na Tobiase se dalo spolehnout. Mezitím zajistil pro svého zemřelého dělníka klasický pohřeb a vyplatil pozůstalým jeho výplatu za další tři měsíce, čímž jeho rodině ušetřil alespoň nějaké starosti, když nezískají nárok ani na jeho pojistku z důvodu úmrtí po požití drogy. Před desátou hodinou večer se vrátil do svého bytu se umýt a převléci. Věděl, že dneska ho nečeká spánek, nýbrž dopracovat se co nejrychleji k výrobci nebo prozatím pátrat po prodejci těchto smrtelných drog. Zapnul si u toho televizi na zprávy města Vince a vyndal si z brašny kopie z výsledků, které si zajistil po poradě v budově SOV.

Po chvilce zbystřil nad titulkem z čerstvé události. Musel zvýšit hlasitost a redaktora bedlivě poslouchal: "V jižní části našeho města neznámý pachatel střílel v klubu Saari! Podle našich informacích tu zabil desítky narkomanů, bezdomovců a dalších..."

Daniel vnitřně zuřil, že si někdo z něho dělal snad srandu. Měl toho na krku tolik.

Potom mu málem vyrazila dech další zpráva, kterou nově vypustil z úst ten redaktor: "Očití svědci tvrdí, že spatřili toho střelce a několik z nich potvrdilo, že popis se podobá našemu bdělému strážci Chamurappiho. Nejsou to ucelená tvrzení, ale nelze zatím nic vyloučit!"

"Proklatě!" Bouchl pěstí do stolku, že věci na něm by snad strachy nadskočily sami. Daniel byl naštvaný a měl proč. Ve městě se objevil někdo, kdo ho s jistotou napodobuje!

-

Následující večer se konala benefiční akce kvůli výročí padesáti let SOV a za 'zdokonalení' města. Vyhnul se sice přes den oslavám na náměstí, ale na večer musel přijít, aby zároveň podpořil svého otce a zajistil rodičům odvoz.

Právě si kontroloval poznámky a upomínky v mobilu, když seděl na sedačce v rychlovlaku, možné nejrychlejší cestě po celém ostrově mířícího do středu města. Rád si vozil zadnici ve svém autě, ale to bylo právě v servisu, a to druhé auto i s motorkou používal jen v noci, aby se náhodou neprozradil. Již tak měl problém se všemi těmi kamerami rozmístěnými po městě a musel si dávat sakra pozor.

Vzhlédl od displeje a zamžoural před sebe. Kousek od něj stál kučeravý malý klučina, který si ho prohlížel.

Daniel se snažil pousmát. "Kde máš rodiče kamaráde? Neztratil ses?"

"My máme jenom tetu," odpověděl chlapec a ukázal na hlouček dětí sedící na sedačkách v blízkosti dveří.

Prohlédl si je, když vtom se ten klučina rozběhl zpátky uličkou mezi sedačkami ke své skupince. Daniel věděl, o jakou skupinku se jedná i kdo znamená označení "teta". Pár metrů od něj totiž byly děti z jediného Dětského domova ve Vince; velké místo pro opuštěné děti na severu ostrova. Ten dětský domov znal až velice osobně, několikrát ho i navštívil, jelikož v anonymitě byl přispěvatelem do jejich fondu, kam ukládal přímo pro ně nemalé částky a často se v sezóně chodil ptát, jestli někdo z odrostlých chlapců nehledá práci, kterou by jim okamžitě mohl nabídnout i třeba jako brigádu. Nemohl pro ty sirotky udělat více, ale díky tomu si stále říkal, že jeho srdce není ztracené, že lítost a soucit se v něm najde pro ně pro všechny.

Daniel nepomýšlel na rodinu, něco takového si nemohl dovolit při svém rozpoložení a náročnosti každého dne. Sledoval dětičky, jak si hrají a ohromeně koukají z okna na město. Nejvíce ho zaujal chlapec s holčičkou, kteří na sebe dělali různé obličeje a pohyby. Napodobovali se. Připadal si teď hloupě, že mu to nedošlo. To celé o napodobiteli. Ačkoliv ho kopíruje, měl jednu trhlinu. Duplikoval pouze jeho kostým, ale jinak zabíjel bez rozmyslu a to kulkami. Což Daniel schvaloval tresty jako oko za oko.