Oko za oko

Všechno nejlepší v nejhorším

Probudila se po dlouhé době s dobrým pocitem a po tolika letech v náručí milované osoby. Ráda si připomínala ty chvíle, kdy usínala v matčině náručí, když ji ukládala ke spánku, než jí to někdo ze dne na den vzal.

Potřebovala si protáhnout ztuhlé a částečné bolavé tělo. Jenže Daniel na ni použil nejspíš bojový chvat, kterým ji pevně svíral kolem těla, jako by čekal, že mu uteče a nebylo to zrovna dvakrát pohodlné. Protáhla si alespoň prsty na ruce, kterou měla položenou na jeho hrudi. Jednalo se zrovna o tu zraněnou, proto cítila pnutí.

Zajímalo ji, jestli ještě skutečně spí. Měla chuť ho štípnout nebo mu zacpat nos. Šlo sice o dětinskost a možná nechtěla riskovat. Stačil jí zatím mírumilovný pomstitel. Další věc, kterou bude muset překousnout.

„Rád bych věděl, o čem tak dlouho přemýšlíš," ozvalo se náhle z jeho úst.

„Proč něco neřekneš dřív, když víš, že jsem vzhůru?" zamumlala uraženě.

„Nechtělo se mi."

„Ach jo, kde bereš takové chabé nápady na výmluvy," zasmála se. „Pustíš mě? Potřebuju si nutně odskočit."

„Nechce se mi."

„Danieli, tohle je vážně urgentní, nech si ty svoje vtípky."

Protočil jen očima a propustil ji ze sevření.

„Kde mám všechno oblečení?" zarazila se.

„Hodil jsem to se svým někam pod postel," posadil se a jemně ji pohladil po zádech. „Na co je potřebuješ?"

„Třeba abych se oblékla? Nebudu tu přeci pobíhat nahá."

Pozvednul pobaveně obočí. „S tím bych neměl problém."

Ellie se studem shýbla pro věci a ty jeho po něm hodila. Zapila si nejdříve léky a odběhla na chvilku do koupelny. Jakmile zmizela z dohledu, Daniel pro ni připravil překvapení a byl si jist, že to nebude tušit. Čekal přede dveřmi, když vyšla z koupelny a zakryl jí dlaní oči.

„Co to má být?" zlekla se a naslepo postupovala, kam ji směroval.

„Uvidíš." Po pár krocích ji zastavil a dlaň Ellie sňal z očí. „Všechno nejlepší, lásko."

Rozzářily se jí oči, když před sebou spatřila na stole nádherný a určitě chutný dort. Vysloužila si od něj další polibek. Díky všem okolnostem by zapomněla, že slaví narozeniny. Těšilo ji, že na ni pořád se vším myslí. „Děkuju ti."

„Ještě mám pro tebe dárek." Ukázal jí v dlani malou tmavou krabičku, kterou jí předal do rukou. Trochu ji to zprvu šokovalo, ale nevypadalo, že by ji žádal o ruku. Se zatajeným dechem to otevírala.

„Víš, trvalo mi, než jsem došel k něčemu originálnímu a snad se ti bude líbit..."

Pořádně se jí ulevilo, když uvnitř krabičky na černé šňůrce našla navlečený neobvyklý kamínek. S děkovným úsměvem se mu podívala do očí a zavázala si jej kolem krku.

„Je to kousek z meteoritu, do kterého jsem spadl před rokem. Tenkrát jsem si z té horniny po cestě odlomil, než zmizel."

„Och," ohromeně pootevřela ústa. „Jsi první osoba, která mi dala kousek z vesmíru, děkuji." Vpadla mu do náručí. „Nestane se ze mě, doufám, také mimozemšťan?" rýpla si vzápětí.

„Nestane, pokud nebudeš jednoho provokovat," odvětil zákeřně a sám se nad tím pousmál. Náhle je vyrušilo vyzvánění jejího nově provizorního telefonu, který skryla od včerejška v kapse u bundy. „Další gratulanti?"