Sicilian blood ✓

78. kapitola

FABRIZIO

Neuběhly od toho ani dvě hodiny, co jsem opustil domov, a už jsem měl několik telefonátů od Thomassa, otce a Giulietty. Těch telefonátů se nedalo snad ani na prstech spočítat, ale nijak jsem se tím nechtěl zaobírat, protože jsem měl akorát kšeft s lidmi z klanu Randazzo, s kterými jsme se kvůli rodinným událostem a svátků neměli možnost dřív sejít.

Aby mě už nikdo nevyrušoval při kšeftu, vypnul jsem si telefon, a snažil se znovu plně soustředit, protože šlo s Randazzovými opět jako vždy o velký zisk, jenže při vší smůle můj otec nějakým způsobem vystopoval mojí polohu a kontaktoval Randazzovi. Nechápal jsem, co se děje a o co tak vážného se jedná, že musí kontaktovat i lidi, s kterými zrovna jsem, aby se se mnou mohl spojit.

,,Otče, co se děje? Jestli voláš kvůli tomu, že jsem zase udělal něco špatně, tak to okamžitě pokládám. Já teď nemám čas," zavrčel jsem na něj do telefonu.

,,A-Audenzia," jen co vyslovil otec jméno mojí ženy, rozbušilo se mi srdce, ,,stala se strašná věc, Fabrizio...Našli jsme Audenzii v bezvědomí, byla otrávená jedem v jídle." hlas se mu zlomil a já zůstal stát nehybně jako socha. Zatnul jsem čelist a telefon, jenž jsem svíral v dlani, jsem měl chuť v ten moment rozdrtit. ,,Jsme s ní teď v nemocnici, vzali ji hned na sál, přijeď sem co nejrychleji," ukončil jsem hovor, načež jsem s omluvou opustil Randazzovi a nastoupil do svého auta.

Otec mě už v nemocnici čekal na recepci, nechtěl mi však říct do detailů, co se stalo. Zavedl mě za doktorem, jenž měl Audenzii na starost, a nechal mě s ním v jeho kanceláři o samotě.

,,Vaši ženu jsme už hospitalizovali, pane Montonieri. Váš otec ji zařídil nadstandardní pokoj," začal doktor, ale já mu do toho skočil dřív, než by to stihl dokončit.

,,Tohle mě nezajímá! Já chci vědět, jak na tom je zdravotně! A moje děti!" zvýšil jsem na něj hlas. Potřeboval jsem vědět důležitý informace, a ne že leží na nadstandardním pokoji.

,,Vaše žena je naštěstí v pořádku, ale vzhledem k tomu, že její otrávení bylo způsobeno velkým množství jedu, vaše dcera z dvojčat zemřela," oznámil doktor a já nechtěl věřit vlastním uším. Bylo mi, jako kdyby mi právě někdo vyrval srdce z těla. Zavřel jsem oči a snažil se polknout hořkou žluč, která mi stoupala do krku. Moje dcera, štěstí, které mělo být součástí mě a Audenzie. Je pryč. Najednou se zastavil celý svět.

,,A můj syn?! Jak je na tom?!"

,,Vašeho syna se nám podařilo zachránit těsně, ale jed v těle Vaší manželky mu způsobil oslabení imunity a srdečního tepu. Pokud Vaše žena bude pokračovat nadále v těhotenství, pravděpodobně při porodu Váš syn zemře, pane Montonieri. Nejlepší řešením by proto bylo, kdyby ukončila Vaše žena co nejdříve těhotenství," nemohl jsem ho už dál poslouchat. Vyšel jsem na chodbu, opřel se o zeď a snažil se popadnout dech. Bylo mi špatně, v hlavě mi hučelo a pálilo mě na hrudní kosti. Na okamžik jsem se chtěl vrátit k doktorovi a požádat ho, aby šel místo mě za Audenzií on, ale pak jsem se vzpamatoval a rozhodl se jít za Audenzií sám.

Spatřil jsem ji v pololehu na posteli. Vzlykala. Neměl jsem tušení, co ví, pravděpodobně ji všichni uštědřili příšerných podrobností...

,,Naše děti," hlas se jí zadrhl, věděl jsem, co se mi snaží říct. Přešel jsem se k ní a vtáhl ji do svého objetí, ani nevím, jestli jsem tím chtěl uklidnit ji, nebo sebe. Zdravotní sestra, dosud stojící u dveří, vyšla na chodbu a dopřála nám soukromí. ,,Řekni prosím, že jsou naše děti v pořádku, Fabrizio!" vykřikla a odstrčila mě od sebe, přičemž její pohled spočinul na jejím břiše, který se zdálo teď pod nemocniční košilí menší.

,,Náš syn jedu v tvém těle naštěstí nepodlehl, ale naše holčička," můj hlas byl sotva slyšitelný, cítil jsem, jako by mi každou chvíli mělo puknout srdce. Chtělo se mi křičet, brečet, vrátit čas, kdy k ničemu nemuselo dojít. Uvnitř sebe jsem se za to proklínal. ,,Naši dceru se už nepodařilo zachránit, jakžtakž dokázali zachránit našeho syna."

,,O čem to sakra mluvíš?! Chceš říct, že naše dcera je mrtvá?!" vlny hysterického pláče zaplnily celý pokoj a já cítil, jak mě ovládá bezmoc. Sevřel jsem ruce v pěsti a otočil se k oknu. Po tváři mi začaly nekontrolovaně téct slzy a chybělo jen málo k tomu, abych se tu nerozbrečel taky. Sice náš syn otravu přežil, ale jeho život byl ztracený taky...Nevěděl jsem, jak to Audenzii říct. Nechtěl jsem ji působit jednu bolestnou ránu v srdci za druhou...Věděl jsem, že s ukončením těhotenství nebude souhlasit, ne ještě teď, když nám zbylo jediné dítě...