NewAvengers: Into the U.N.K.N.O.W.N.

PRYČ

ROSE

flashback

Ležela jsem mezi rodiči v posteli a hrála jsem si se svou mocí. Poslední dobou byla hodně neklidná. Stejně jako já. Neustále se chtěla dostat z mého těla, ale nemohla. 

,, Kdy ses to naučila kontrolovat?,, zeptala se mě máma. Zajímavá otázka. Nechala jsem kameny, aby se vytvarovaly. Jeden jsem poslala nad mámu a jen jsem ho pozorovala. Druhý se stále vznášel nad mou hlavou. 

,, Nenaučila. Kameny nejde ovládat.,, zakroutila jsem hlavou. Kameny jsou kameny. Já jsem jen schránka, která je drží pohromadě. Potřebují mě a já zase potřebuju je. Vzájemná symbióza. 

,, U tebe to vypadá, že je kontroluješ.,, díval se táta na kámen nad mou hlavou. 

,, Ne. Jen je poprosím, aby tohle udělaly. Občas mě poslechnou. Občas ne. Do jisté míry je dokážu ovládat. Jako při zemětřesení. Někdy je naopak nedokážu vůbec ovládat.,, podívala jsem se mu do očí. Viděla jsem v nich svůj odraz. 

,, Co když je potřebuješ, aby tě ochránily? Prostě se neobjeví?,, zeptala se mě máma trochu zděšeně. Tohle byla hodně dobrá otázka, které jsem se celou dobu bála. 

,, Kameny potřebují k životu mě a já zase potřebuje je. Když mi hrozí nebezpečí, automaticky se připraví. Když je potřebuju a jde mi o život, automaticky mě začnou bránit.,, zašeptala jsem. Tohle je jedna velká nevýhoda mých schopností. 

,, To je dobře, ne?,, přikývla máma. 

,, Kameny jsou nepředvídatelné. Ani já nevím, co v danou chvíli udělají. Mohou jen postrašit, nebo udělat něco mnohem horšího.,, usmála jsem se na mámu. Jen mě pohladila po vlasech a dala mi pusu na čelo. 

,, Když se kameny uvolní, jsou mnohem nebezpečnější než atomovka. Dokáží zničit všechno. Nic je nezastaví. Ani Avengers.,, zakroutila jsem hlavou. 

o čtyři měsíce později

Probudila jsem se a posadila na posteli. Sluneční paprsky pronikaly přes dlouhé závěsy do mého pokoje. Ráda bych řekla, že všude byl klid. Nebyl. Zdola se ozývaly hlasy Starků. Usmála jsem se a stáhla jsem si vlasy do drdolu. Hodila jsem na sebe mikinu a opustila jsem svůj pokoj. 

Seběhla jsem rychle schody a vyběhla jsem ven na čerstvý vzduch. Venku už byl stůl a na něm velká snídaně. Kolem stolu bylo jedenáct židlí. Pro každého jedna. Sedla jsem si na poslední volnou a dala jsem si chleba s marmeládou. Takový život jsem vždycky chtěla. 

Mít vilu u moře na soukromém ostrově. Každé ráno se probouzet do sluníčka. Snídat s celou rodinou, užívat si společný čas. Dopoledne si jít zasurfovat, pak si udělat oběd. Odpoledne strávit zábavou a večer si udělat party. Dokonalé.

Až na to, že jsme na útěku. Asi dva měsíce zpátky nám Fury s Hillovou pomohli z vězení. Dostali nás ven a já zařídila zbytek. Soukromý ostrov jsem měla už několik let ukrytý před světem. Dokonalá schovávačka. 

Z vězení jsme se dostali všichni, až na Jeremyho. Toho z vězení dostali už dávno U.N.K.N.O.W.N. Nejspíš mají kontakty na vlivný politiky. Jeremy si užívá venku a na nás se vykašlal. Zradil nás a nakonec nás v tom i nechal. Zamilovala jsem se do kluka, který má za úkol mě zabít. Podělaná láska. 

,, Jak dlouho vydržíme se tady schovávat?,, zeptala se mě Lila. Nasadila jsem si sluneční brýle, abych na ní pořádně viděla, a přemýšlela jsem.