NewAvengers: Into the U.N.K.N.O.W.N.

NÁPŘAH

o tři dny později

ROSE

Seděla jsem v autě a dívala jsem se z okna ven. Konečně jsem mohla z toho nudné nemocničního pokoje. Divte se mi! Celý můj pobyt v nemocnici jsem se koukala na bílou zeď nebo černou rozbitou obrazovku televize.

,, Rose, posloucháš mě?,, zeptala se mě máma. 

,, Ne.,, odpověděla jsem klidně. 

,, Tak začni!,, napomenula mě. Narovnala jsem se na sedadle a podívala jsem se do zpětného zrcátka, abych viděla na rodiče. 

,, Nemusíme se nějak extra spolu bavit, ale každý den přijdeš a vezmeš si ty prášky. Bez odmlouvání!,, zarazila mě, když jsem otevřela pusu. Naštvaně jsem ji zase zavřela a flákla jsem hlavou do sedadla. 

,, Já ty prášky nechci.,, zabrblala jsem si. 

,, Nebudeme se o tom hádat, Rose.,, napomenula mě máma. 

,, Nemůžu se pak ani hýbat.,, snažila jsem se ji přemluvit. 

Ty prášky bylo zlo. Snědla jsem je a do pěti vteřin jsem ležela na zemi a nemohla jsem se pohnout. Jen oči reagovaly. Mohla jsem mrkat a pozorovat dění kolem sebe. Jinak nic. Ani pusu jsem nemohla otevřít.

,, Prospíš to jako v nemocnici.,, odpověděl mi táta. V nemocnici jsem měla u vchodu do pokoje několik vojáku s kulomety. Tohle je jiné. Budu v nechráněné budově, kde má jediná záchrana je můj tým a pak ty paka Avengers. Jsem mrtvá!

,, Jsme tady.,, otevřela máma bránu do garáže. Zaparkovala na mém místě a vylezla z auta jako první. Táta vylezl z auta taky, ale trvalo mu to déle. Jed měl pořád dopad na jeho stabilitu. 

,, Jdeš?,, otevřela mi máma dveře. Pomalu jsem se otočila a postavila jsem nohy na zem. Opřela jsem se o střechu auta a narovnala jsem se. Chvíli jsem se přidržovala a pak jsem udělala první krok. 

,, Nechceš vozíček?,, zeptala se mě máma. Naštvaně jsem se na ni otočila. 

,, Tak promiňte, slečno Zvládnu všechno sama. Radši spadneš na zem, než ukázat, že jsi slabší než normálně?,, ptala se mě, když šla pár kroků za mnou, aby mě mohla chytit.

,, Nejsem slabá, dokud nespadnu.,, soustředila jsem se na své kroky. 

,, Až spadneš přiznáš, že jsi slabší?,, zeptal se mě táta, který už stál u výtahu. 

,, Ne. Když spadnu, tak jsem zakopla.,, došla jsem konečně k němu. Máma se postavila za mě a zmáčkla tlačítko. Výtah se otevřel a já vešla dovnitř. Opřela jsem se o stěnu výtahu. 

,, Co chceš dělat?,, zeptala se mě máma. 

,, S čím?,, nechápala jsem. 

,, S tou holkou?,, naznačila mi. 

,, Co bych měla dělat? Budu ji ignorovat. Stejně jako jeho.,, zabrblala jsem si smutně. 

,, Nenapadlo tě, že ty fotky jsou možná jenom photoshop?,, podívala se na mě s úsměv, který říkal vše. 

,, Není to photoshop. Miloval ji. Je lepší.,, povzdechla jsem si. 

,, O tom pochybuju.,, ozval se i táta. Chtěla jsem něco říct, ale výtah se otevřel. Narovnala jsem se a šla jsem směr kuchyň. Měla jsem už docela hlad. Ano, měla jsem hlad. Byla jsem teprve pár kroků od výtahu, když se vedle mě objevil Jeremy, který přišel po schodech. 

,, Pomůžu ti.,, nabídl mi. 

,, Zvládnu to sama.,, otočila jsem se od něj a šla jsem dál. Stejně šel za mnou a jistil mě. Sedla jsem si na židli a vydechla jsem všechen vzduch. Tohle bylo sakra náročné. Udělala jsem sotva třicet kroků a byla jsem unavená. Roky dřiny jsem ztratila za pár hodin.