Scared [H.S.]

Část Třicátá Devátá

„Co-cože?" zakoktala se hnědovláska, která měla pocit, že nevěřím svým vlastním uším. „Oni mě pustí?" zašeptala překvapeně. Ačkoliv měla ráda čas strávený s Harrym, chtěla se odsud dostat pryč víc než cokoliv jiného. Překvapeně na něj hleděla s vykulenýma očima. Kudrnáč šťastně přikývl.

„Sam? Nevadilo by ti, kdybychom změnili plány?" zeptal se a nazdvihl své obočí. „Chtěl bych, abys mi vyprávěla o svém životě." řekl opatrně a pozoroval její reakci. Hnědovláska jemně kývla a posadila se zpátky na postele, ze které se před chvílí zvedla.

***

Pozoroval jsem je, oba dva. Chovali se zvláštně, každý jejich pohyb byl zvláštní. A ačkoliv jsem znal její život do posledního písmenka, sedl jsem si vedle Sam a pozorně poslouchal, jak vyprávěla. Její blok zmizel a důvěra k Harrymu se zvětšila a já byl jedině rád. Že bych přeci jen měl kousek srdce?

***

„Nevím, kolik mi bylo, když jsem se dostala do dětského domova, ale jsou to moje nejstarší vzpomínky, které si pamatuji." začala Sam a podívala se na kudrnáče, aby získala odvahu vyprávět celý příběh. Harry se usmál a čekal, až začne Sam dál vyprávět. Pořádně se nadechla a začala.

„Pamatuji si, že jako malá jsem ráda běhávala na zahradě, která byla za domovem. Byla jsem vždy jediná, kdo rád běhal kolem domu a přitom se usmíval, i když jsem k tomu žádný důvod neměla. Dětmi jsem byla vždy odstrkovaná a nebyla jsem schopna si najít žádnou kamarádku nebo kamaráda. U stolu jsem seděla sama a nebo na druhém konci, aby neotravovala děti, které tam seděly."

„Učitelky mě taky neměly rády. Dělala jsem si většinou to, co jsem chtěla, protože mě nikdy nebavilo kreslit dětské věci a sluníčka všude kam se podíváš." Harry se uchechtl, ale dál poslouchal. „Pro nikoho jsem nebyla ničím zajímavá a tak jsem se tvářila, že neexistuji, což jsem ani nemusela, protože se párkrát stalo, že mě někde nechali, když jsme byli někdy na nějakém výletě." teď se i Sam usmívala.

„Ani ve škole jsem se nedočkala žádné velké kamarádky, která by měla na mě čas, protože jsem byla „ta z děcáku". Postupem času jsem si zvykala na samotu, i když jsem se občas snažila na sebe upozornit, většinou nějakým problémem. Nikdy tohle nefungovalo a tak jsem často bývala zalezlá na nějakém odlehlém místě, kde jsem si většinou čmárala různé obrázky." řekla Sam, přičemž poukázala na papíry, které ležely na stole. „Tak začala moje láska ke kreslení."

„Asi v sedmé třídě k nám přestoupila jedna pohledná blondýnka. Ne, bylo to v osmé." opravila se. „Všem klukům se líbila, protože byla daleko vyspělejší než my, ale přesto první den, co byla u nás na škole přišla za mnou a zeptala se, jestli je u mého stolu volno. V té chvíli jsem si představovala ji, jako moji nejlepší kamarádku a s radostí jsem přikývla. Bohužel sen se rozpadl tak rychle, jak byl stvořen a během pár dní si našla lepší kamarádky, než jsem byla já. Občas za mnou chodila a tvářila se jako velká kamarádka, ale já moc dobře poznala, že to byla přetvářka. Díky ní jsem začala mít první pochybnosti o lidech." vysvětlila a podívala se na Harryho, který ji stále pozorně poslouchal.

„Další problém se vyskytl hned na střední škole. Byla jsem plná odhodlání a řekla jsem si, že si konečně najdu nějaké přátelé, do té doby moje jediná kamarádka byla tužka, papír a pár slov, které jsem napsala ke každému obrázku. A ačkoliv se ti to teď může zdát jako příběh z nějakého amerického filmu, přesně tohle se mi stalo. Přátele jsem si našla a po dvou letech dokonce i kluka, do kterého jsem byla opravdu zamilovaná. Všechno se zdálo jako dobré a já se poprvé začala cítit šťastná a neusmívala se bezdůvodně." znovu se podívala na Harryho a hledala odvahu, aby mohla pokračovat dál.