Avengers & Harry Potter

Profesorka?

Stála jsem naproti člověku, který měl shrbený ramena. Měl příšernou, vrásčitou a pastovitou tvář a vypouklé, bledé oči spolu s propadlými, žilkovanými tvářemi. Měl dlouhé vlasy s lysinou na temeni hlavy a chvějící se laloky.
,,Co tady sakra děláte?!" Z tranzu mě vytrhl jeho ostrý tón, který zněl nepřátelsky.

,,Noooo, já..-" než jsem stihla něco vymyslet, skočil mi do řeči ten divný chlap.

,,Ředitel ví, že jste tady? Hmmm?" Při chůzi sípal a šoural se. Měl na sobě hnědý kabát.

,,Samozřejmě, ředitel Brumpá- ....ehmm, Brumbál mi sdělil, že se hned vrátí." Opravila jsem se rychle.

,,Kdo jste?" Zamyšleně na mě hleděl, až mi z toho naskočila husí kůže.

,,Layla," věnovala jsem mu vřelý úsměv, který naprosto ignoroval a sledoval mě nedůvěřivým pohledem.

,,Nejste náhodou nová posila profesorského sboru?" Zeptal se najednou.

,,Cože... já-"

,,Já to věděl!" Vykřikl nadšeně, ,, promiňte moji nezdvořilost, madam, ale vypadáte tak mladě a myslel jsem, že jste jeden z těch parchantů." Mluvil naštvaně.

Šokovaně jsem ho pozorovala. ,,Ehm, nejste první, kdo mi tohle řekl." Falešně jsem se zasmála. Bude lepší, když s ním budu hrát tuhle hru.

,,A vy budete učit obranu proti černé magii?" Otázal se a povytáhl obočí.

Zasekla jsem se. Neměla jsem sebemenší tušení, o čem to mluví. ,,Ovšem," rozhodila jsem rukama radostně, ,,A vy jste?

,,Argus Filch, jsem školník."  Dodal ne moc šťastně.

,,Aha, Moc ráda vás poznávám! Ale teď se musím připravit na menší rozhovor s panem ředitelem." Lhala jsem dál a snažila se mu dát najevo, aby odešel.

,,Musíte okamžitě semnou, paní profesorko! Všichni profesoři jsou již ve Velké síni, dozajista už na vás všichni netrpělivě čekají." Očividně to nepochopil.

,,Ředitel mi řekl, abych čekala zde." Snaha ho odehnat byla stále těžší.

,,Nemůžu vám dovolit zůstat tady, takže budete muset jít semnou, pokud vás o tom Brumbál žádal zůstat zde, tak to bude na mě." Nečekal na mou odpověď, když mě chytil hrubě za zápěstí a táhl mě do Velké síně.

,,Myslím, že to není nejlepší nápad!" Začala jsem mírně panikařit.

,,Nemůžu vás nechat samotnou bez dozoru a snídani nemůžete vynechat." Mezitím co mluvil, jsem se snažila vyprostit z jeho sevření.

,,Ještě mě ani nepřijal jako profesorku, takže bych tam neměla chodit. Už jsem snídala." Začala jsem se do té lži hodně zamotávat.

Naprosto moji odpověď ignoroval a pokračoval ve své cestě. Magii bych použít mohla, ale sloužila spíše k útokům, než k obraně a ublížit jsem mu nechtěla. Poraženě jsem si povzdechla.

,,Už teď jsem mrtvá..." Zamumlala jsem si pro sebe.

,,Co?" Vyštekl na mě školník.

,,Nic," usmála jsem se nevinně.

Něco si pro sebe zamumlal, ,,Můžete mě pustit? Myslím, že slepá nejsem, takže vás dokážu následovat." Odvětila jsem sarkasticky.

Zabručel a stiskl povolil úplně. ,,Držte se semnou krok."

,,To nebude těžký." Prohodila jsem pobaveně a od něj jsem si vysloužila chladný pohled, který mě ještě více pobavil.

.......

,,Víte vůbec, kde je ta síň?" Zeptala jsem se pochybně, když už jsme šli několik minut a měla jsem pocit, že touhle chodbou jsme už prokázeli.

,,Jsem školník, madam, znám tady každou chodbu." Odvětil stroze, jako kdybych ho urazila.

Mohla bych zdrhnout, ale měla to menší háček. Absolutně to tady neznám, takže bych tady bloudila nekolik měsíci, možná i roků, než bych našla cestu ven. I kdybych se neztratila, což byla dost nereálná přestává, tak bych vypadala jako totální debil, když bych začala zdrhat.

,,Ovšem, takže, jak ještě dlouho půjdeme?" Odvětila jsem netrpělivě. Až už to mám za sebou.

,,Až tam budeme, tak tam budeme." Řekl prostě.

,,Velice užitečná informace." Sarkasmus v mém hlase nešel nepostřehnout.

Ještě párkrát zatočil, než jsme se vynořili do jedné chodby, kde bylo na konci obrovská brána, která měla být nejspíš vstup do Velké síně.

Za chvíli jsme došli k oné bráně, která byla ze dřeva, ale mohla bych se vsadit, že nějaká magie byla použita. Na sucho jsem polkla.

,,Vysvětlím to jednoduše," odmlčel se a vyhledal můj pohled, zda ho poslouchám, ,,Vstoupím nejprve já, a až dostanete znamení, tak vstoupíte i vy. Je to jasné?" Řekl tónem, který mi dal najevo, že se nebude opakovat

Než jsem se stihla ještě zeptat na znamení, které bych měla dostat. Otevřel bránu a urychleně zmizel. Než se brána stihla zavřít, zaslechla jsem dětské hlasy a příbory, který vydávaly hlasitý zvuk.

Usoudila jsem, že tam bude o dost víc lidí, neboli kouzelníků, než jsem očekávala.

I přes zavřenou bránu byly slyšet hlasy, ale ty najednou utichly a klidně bych se vsadila, že to bylo kvůli mně.

Ticho trvalo dlouho a já stále nevěděla, zda to nebylo náhodou to znamení. Nervózně jsem chodila sem a tam a snažila se uklidnit svůj dech.

Začala jsem zrychleně dýchat a tep se mi zvýšil, když se náhle začala otevírat obrovská brána a já sledovala, jak na se všechny pohledy v místnosti stočily na mou osobu. Zastavila jsem se na místě a neodvážila se pohnout.

Nepatrně jsem sebou škubla, když mi došlo, že tohle bylo to znamení, abych vstoupila do oné místnosti plných dětí, a dokonce profesorů.

Pomalu jsem se nadechla a udělala několik kroků, abych se rozešla.

....

Další kapitola je na světě!
Budu ráda za každý ohlas, popřípadě za komentář ❤️