Avengers & Harry Potter

Pokec při jídle

Měla jsem napjaté záda, když jsem seděla a nepřítomně upírala zrak před sebe. Ruce jsem měla položené na stole, kde se nacházelo šťavnaté jídlo, ale i přesto, jsem ani jednou o jídlo, nezavadila zrakem. Neměla jsem hlad. Byla jsem nervózní a snažila se nějak uklidnit.

Možná bych se třeba uklidnila, kdyby několik studentů na mě upřeně nezíralo a místo toho se mohli věnovat svému jídlu. Dokonce i několik profesorů mě sledovalo nenápadně, teda... aspoň si to mysleli. Jediný, kdo mi nevěnoval jediný pohled, co jsem přisedla, byl muž s havraními vlasy po mé pravici. Po mé levici seděla přísně vyhlížející žena. Možná měla respekt od ostatních v této místnosti, ale po tom incidentu, co se málem udusila kafem...
Málem jsem se začala nanovo smát, když jsem si na to vzpomněla, naneštěstí mě právě vyrušila ta žena, která mohla mít za následek můj hlasitý smích. ,,Snad mě omluvíte za moji nevychovanost, ale ráda bych se vám představila. Dobře vím, že je nezdvořilé se bavit při jídle, ale nedokážu jen tak sedět, když vedle mě sedí nová tvář profesorského sboru."

Překvapeně jsem na ní hleděla. ,,Vůbec se neomlouvejte. Chtěla jsem to sama udělat, ale jaksi jsem nedostala odvahu."

,,Chápu vás, když jsem byla na vašem místě, tak jsem byla stejně vyklepaná." Upřímně se usmála a vložila si menší sousto do úst.

Úsměv jsem ji opětovala. Když spolkla poslední sousto, znovu se dala do řeči. ,,Mimochodem, jsem Minerva McGonagallová, ale myslím, že bude lepší, když si budeme tykat. Přece jen, teď jsem kolegyně." Představila se,

,,Ráda vás poznávám. Souhlasím s vámi...jsem Layla." Potřásli jsme si rukou. Měla celkem pevný stisk.

Když mě pustila, zeptala se: ,,Takže, jak se ti tady líbí?" Zajímala se.

Ještě jednou jsem jedním okem prolítla místnost, běž jsem ji odpověděla. ,,Musím říct, že jsem větší krásu neviděla dlouho."

,,To jsem ráda, že se ti tady líbí." Usmála se vřele Minerva.

Aby se furt neptala žena sedící vedle mě, tak jsem se zeptala protentokrát já. ,,Snad ti nebude vadit, když se zeptám...." Odmlčela jsem se, abych dostala její souhlas. Když přikývla, pokračovala jsem. ,,Jaký předmět na této škole učíte?"

,,Za prvé, učím přeměňování a za druhé....vykat mi nemusíte." Ušklíbla se, když viděla můj červenající obličej.

,,Jasně, nedošlo mi to." Věnovala jsem mi omluvný pohled.

,,Nic se nestalo. Sice bych si tebou ještě ráda povídala, ale bohužel musím něco probrat se ředitelem." Pronesla vážnou tváří, u které jsem se na chvíli zarazila.

,,Ovšem," odvětila jsem a sledovala, jak se otočila k řediteli a něco s ním začala řešit.

Ani jsem si nevšimla, že jsem celou dobu konverzace měla ruce dané v pěst a nehty se mi bolestně zarily do kůže. Zamračila jsem se, když z ruky začaly vytékat malinký pramínky krve.

Jediný, kdo si toho všiml byl samozřejmě muž po mé pravici, který tázavě povytáhl jedno obočí vzhůru.

Schovala jsem ruce do klína a nervózně se na něj zazubila. Doufala jsem, že si přestane všímat mých rukou, jenže to nepomohlo. Neostýchavě se mi zahleděl do mých fialových očí a vypadalo to, že za chvíli něco řekne.

Očekává jsem, že něco řekne, když otevřel ústa na malou chvíli, ale hned po tom, zavrtěl hlavou a u toho nezapomněl podrážděně mlasknout.

Připomněla jsem si, že si budu muset ruce později zavázat. Když už několik studentů opustilo místnost, usoudila jsem, že se můžu vydat pryč. Začala jsem se zvedat a kývla na rozloučení k Minervě, která mi pokývnutí oplatila.

Nejspíš jsem byla dost naivní, když jsem si myslela, že projdu bez povšimnutí kolem růžový žáby, která mě ihned chytila za ruku, když jsem procházela okolo. ,,Vidím, že jsi na odchodu, ale já tě dlouhou neudržím."

,,Chcete mi něco říct?" Dívala jsem se na mou ruku, kterou mi stále držela.

,,Už jsi zapomněla? Vždyť si tykáme, Laylo." Usmála se na mě a zmateně hleděla na místo, na které upírám sbhj zrak.

,,Má chyba," prohodila jsem nepřesvědčivě, ,,Tu ruku mi můžeš pustit, já ti nikam neuteču." Dodala jsem sarkasticky.

Přes její tvář na malou chvíli prolítlo podráždění. ,,Oh, máš pravdu." Pustila  nechtěně mou ruku. Byla jsem šťastná, že moje ruka přestala krvácet dřív, než by si toho všimla.

,,Nezapomeň, že hned ráno mám hodinu, takže tě budu očekávat." Oznámila mi přátelsky. Lezla mi na nervy, ale aspoň se chovala přátelsky. Nejlepší kvůli tomu, že jsem ji nepatrně lezla do prdele.

,,Budu tam včas." Věnovala jsem ji poslední pohled, než jsem se dala do kroku a procházela ulicklu studentů. Cestou jsem zaslechla pár konverzací.
Například: ,,Na její hodiny budu chodit rád," nebo ,, nemáš náhodou hotovou práci z lektvarů?"
Ušklíbla jsem se nad tím a vyšla konečně z Velké síně.

Vzpomněla jsem si, že stále nemám žádný pokoj, jenže moje kapsa se zdála najednou o něco těžší. Sáhla jsem do kapsy a zírala zmateně na svah klíčů.
,,Jak jinak.... čáry." Úsměvem jsem se vydala hledat svůj pokoj, ale hned ze začátku mi bylo zcela jasné, že se to bez pomoci neobejde.

.....